Prisoner – Klub literátů

Na cele světlo padá v pruzích, jak paprsky otírají mříže.
Nikdo už neklepe, nikdo se neptá. Sedí čumí, v ruce křížek.
Poprvé nechce lhát, poprvé se nehádá, sám se sebou, oholený, ztracený.
Na stěně světla čárky, každá nese jméno životů, co vzal, je smířený.
Zvenku se ozve klapnutí bot. V čase, kde už slova nemají formu.
Neprosil o milost, nepsal o odpuštění. Jen zavřel oči, přijal normu.
A když ho vedli, nebylo křiku. Jen ticho, lidský pach a vůně železa.
Jen myšlenka v hlavě zůstala viset: “smrt si pro mě přilézá”

Chodí se se džbánem pro vodu dlouho… než utrhne se ucho.
Za policejního doprovodu bývá v hrdle vyprahlé sucho.
Srážet životy lidí na kolena — než srazil sám sebe.
Kolem krouží kosa smrtelná, mrtvolný mráz v zádech zebe.
Pomalu melou boží mlýny, ale zločin trestají jistě.
Budeš potřebovat čisté plíny — brzy odstraní tě lidské klíště.
Šibenice už na tě mrká, ve větru se jí oprátka houpá.
A v hlavě ti rychle trká, jak byla pěkně hloupá.

Prst ruky osudu ukázal i na tě, marného pobudu, co žil život marně.
Prst ruky osudu ukázal i na tě, od soudu k soudu, důvody vidíš matně.

Život tvůj — postel, mříže
Pár metrů čtverečních mezi zdmi,
vyměnit svobodu za peníze
teď už to dobrý obchod nezdá se ti.
Podváděl jsi, okrádal, lhal,
dokud nepřetekla miska vah.
Žil jsi na vysoké noze jako král,
teď šibenice… a ty vrah

Světlo se láme v chodbách stínu, jak kráčí v řadě ticha, v poutech.
Žádné slovo, žádná vina k činům, jen tvář, co smířila se v koutech.
Poprvé neklame, nejde v zášti, s oholeným obličejem bledým.
V očích už nehoří záští, jen stopy jmen, co stihl chladným.
Ozvěna kroků, kov v hlubinách, čas tu nemá tvář, jen hradbu.
Nepsal prosby v šerých hodinách, jen přijal normu. Vlastní ztrátu.
A když šel ven, neozval se výkřik, jen pach davu, železo ve vzduchu.
Myšlenka poslední visí jak výkřik: „Smrt si mě našla, jde bez hluku.“

Prst ruky osudu ukázal i na tě, marného pobudu, co žil život marně.
Prst ruky osudu ukázal i na tě, od soudu k soudu — důvody vidíš matně.

Trůn tvůj — plamen, řetězy,
pár výkřiků v propasti temný.
Vyměnil jsi nebesa za zlobu,
nezdá se ti směnný kurz levný.
Zrádce jsi byl, kradl a lhal,
až ciferník váhy tíhou viny prask.
Na trůně pyšně jsi stál jak král,
teď smyčka táhne, ty bez masky vrah.

Šel s žízní po životech bez klamu, bez důvodu než se džbán rozlomil.
S pouty v zádech, bez nároku k nádechu, v hrdle se dusí bez svědomí.
Srážet životy lidí, bral si je než sebral život sám sobě.
Smrtka přichází, dává si na čas, víš, přichází odměna za život ve zlobě.
Pomalu melou boží mlýny, ale zločin trestají jistě.
Bude potřebovat čisté plíny, brzy odstraní lidské klíště.
Šibenice blízko, mrká, ve větru se jí oprátka houpá.
A v hlavě už rychle trká, jak byla pěkně hloupá.

Tělo se houpe, ve stínech smrti tančí, poletuje.
Rozhlíží se, kočár z pekel přijíždí, jeho duše nehybně sleduje.
Již nemusí lhát, nemusí krást, hádat se sám se sebou.
Klepeta cvaknout, pekelný bič udeří, do pekel ho vezou.
Neslyší hlasy z venku, nevnímá světlo a stíny na zdech.
Cítí teplo a chlad brány pekel, její sýrový nádech.
V zemi plamenné do kotle přikládá, stal se otrokem.

nový domov říše pekel,
život v hříchů měl
Duše už nehledá, nehýbe se, nepláče ani se nesnaží,
on přijímá úděl.
Klepeta cvaknou, bič jej táhne,
dostává nový účel.

V zemi ohnivé přikládá do kotlů, rty bez řeči, stal se tichým strojem beze jména, bez snu či života a směru.
Jeho nová role v pekelné říši: služba navěky, pod pečetí, poskok zatracený, pád do času bez konce… v děsu a šeru.

Mivo 4.7.2025