Pán oceánu – Klub literátů

Z propasti, kde světlo již dávno ztratilo svoji moc, pluje přízrak bez hlasu , temný, strašlivý.
Jeho tvar není stvořen k obdivu, nýbrž k udržení rovnováhy sil, jeho pohled bodá jak šíp mrazivý.
Emoce, empatie, soucit jsou mu cizí, pud ryzí, on ztělesňuje tajemství hlubin, je nevyhnutelný..

Začíná příběh z hlubin vod o temnu, kde každé slovo má váhu jako kapka v oceánu.

Časně ráno, zazněl zvuk telefonu: Měření ukazují podivné rušení v mořských proudech, záznam z hlubinného mikrofonu.
Nehlásí žádná slova, žádný zvuk, které vyvolávají mnoho otázek, tajemný nádech, cítí podivné mrazení v zádech.
Obleče se, zabalí výbavu, u dveří otočí se, naposledy usměje, opouští svůj rodinný svět.
Neobejme manžela, nepohladí děti, nerozloučí se, jen vzkaz na stole, ví že brzy bude zpět.

Elanie je čirá touha po poznání, touha porozumět tomu čemu nerozumí jí celý život pohání.

Na hruď usedá vesta, jak přikrývka z odvahy, na zádech dýchá láhev, plíce člověka ve světě bez vzduchu.
V kapse skrývá fotku rodiny, co drží duši u těla, neodletí, neztratí se v neznámě tmavém světě bez zvuku.
Černý plášť neopren obejme její kůži, tenký, věrný ochránce ve světě, kde voda studená pálí jako led.
Maska přilne, přináší pohled ostrý jak korál, skrz sklo se rodí nový svět, nevěděla, že naposled.

Do prstů vklouzne nůž – tichý svědek neznámých cest, chladný společník, ale zde je pocit bezpečí lest.
Při stehně baterka – nositel světla v končinách, kde již světlo nemám moc, to ví každá ryba v mělčinách.
Nasazuje ploutve, křídla člověka ve světě bez slunce, zrychleně dýchá, vzrušení, srdce tluče prudce.
Za sklem se míhají stíny, tvary, myšlenky moří. A ona ví, že je blízko novému objevu, netuší co se blíží.
Hladina se rozestoupí jako opona, a Elanie klesá. Ne uprchlík, ne hrdina, ona je nepoznaného průzkumník.

Zatím co Elenie rozhlíží se, tajemno je v pohybu, on blíží se…

Jeho pohyb bez váhání, plynulý, přísný, neplave s vlnami, on jejich stvořitel.
Loví ty, jež jsou v jeho říši snížný, zde platí jen jeden zákon, on je síly nositel.
Hlubinný temný lord, znám jako Mořský přízrak, Pán oceánu, on je Noční Čepel.

Za zády cítí pohyb otočí se baterkou svítí, oči spatří čelistí lesk bodající jako kuš.
Sahá do míst kde její společník se bližtí, uvězněna v úžasu, že poprvé hledá svůj nůž.
Elanie tušila, je pozdě, však rozhodla se klást odpor, v tom její rudá krev zalila obzor.
Hleděla do míst, kde ruka dřív svírala svítilnu, nyní opodál, svítí si na cestě ke dnu..

Netvor se znovu blíží, ona ostrý nůž v ruce drží, “musím klást odpor” křičí, ale v temnotě utopená slova.
Znovu lesk čelistí, rozjasní je cestu za smrtí, kouše jí znovu do masa, kosti drtí, znova a znova.
Bolest se střídá z děsem v očích sledující mizejících částí těla unikající krev barví její kůži do běla.
Přestává bojovat, stejně už nemá čím, nemá se kde schovat, přichází ta chvíle, přichází konečný čin.
Čelisti vyladěné na míru, trhají tělo jako kus papíru, tlama otevřena sbírá střeva z těla vyvřená.

Z Elanie vyprchává zbytek žáru, jen stín zůstává tam, kde kdysi světlo hrálo na tvář.
Silou už nevládne, jen šepot touhy v srdci zní „ještě chvíli… prosím, neopouštěj stráž“.
„Ach Bene,“ zní jí poslední vzdech, obraz jeho spící tváře jí v mysli vyplouvá z tmy Skrz bolest,
skrz dálku, bez naděje – jen její tiché „odpusť mi“.

Moře se zavřelo.
Jako víčka očí, které už nepotřebují svět. Hladina zůstává klidná.
A v hlubinách… on. Ne jako vrah. Ne jako netvor. Ale jako síla, co nezná hněv.
Jen reaguje, když něco vstoupí tam, kam nepatří.
Žralok neplakal. Neměl důvod. Neznal Elanii, neznal Beneho.
Znal jen moře. Jeho tep. Jeho řád.
A člověk… člověk zas přišel narušit ticho.
Tělo zmizí. Slova zůstanou. “Porozumění někdy bolí.” Ale moře neodpovídá.
Jen si dál uchovává svá tajemství.