Noc se snáší na Transylvánii jak stín z černého sametu, tiše halí krajinu do hříchu a neklidu.
Měsíc, noční poutník, krájí stíny ostřím své čepele, v dálce zní ozvěny doby dávno minulé.
Vítr se opírá do smrků, v dálce zní kostelní zvon – ticho trhá ohlušující hrom.
Slyš vlkodlačí vytí..
Začíná příběh o dobách temných, do knih zapsaný, v historii dávno ztracený a zapomenutý.
A přesto, živý v šepotu větru, skrytý v písni kraje, čekající na toho, jenž znovu jeho tajemství rozkryje…
Dveře zaskřípou — jak výkřik z hrobu, vejde muž, v dlaních svírá sovu.
Zrak má jak břitva, dech jako mráz, z východu zpráva — a není to špás.
„Depeše přišla,“ — hlas mu zní dutě, pot mu stéká po pleši v kruté minutě. „
V Transylvánii se peklo směje, vlkodlak v lese na měsíc vyje.“
Sedá si mlčky, jak stín bez duše, ukazuje slova na papíře — “to je k nevíře”
Každé z nich bodá, pálí jak žár, pravda, co dusí, jak železný zmar.
„Hrad se probouzí,“ praví postava, co v šeru se skrývá, „A krev poteče” tiše dodává.
Kolem pasu revolver, kulky ctnosti, boj s temnotou — bez slitování, bez milosti.
Pod pláštěm kolík z dávného dřeva, s lovcem se mění v stroj, smrt přichází, když zloba zpívá.
Kornel Vargan — mladý, chladný jak čepel, opouští chrám, kde varhany zní jak z pekel.
Za zády mu zní tóny jak sténání věků, v očích má stín — a v srdci hlas vztek.
Vyráží do noci, kde kletby se plazí, kde ozvěny dávných hrůz šeptají a mrazí.
Lovec, co nezná strach, jen cíl a trest, kde jiní padají — on zatíná pěst.
Po staré cestě, dlážděné kamennými bloky, zní klapot koní, spřežení kroky.
Cestující z dálky, z vesnice Hodkovy, mnoho cest sjely obroušené podkovy.
Té noci dorazil mladý lovec ze Západu, k bráně z legend — mýtickému hradu.
„A v mlze pod věžemi ticho dýchá z šera, zde bloudí duch… zní jeho opera.“
Sesedá v místě, kde čas zanechal stopy,
kde stěny šeptají hrůzy a země zná kletby i hroby.
Zub času tu hlodal s děsem a krví, a ticho je těžké — jak pohledy mrtvých.
Pod podlahou cosi šeptá, dřevo sténá, krev se leptá.
Na zdi stín se šklebí, směje — v domě, kde už čas jen tleje.
Ve zrcadle ten stín nevidíš, přesto hlas ze tmy šeptá: „Tvá krev… příjemně voní.“
Nohy ztuhnou, dech se zastaví a stín už není na stěně, je tady!
Hrůza vchází, záblesk měsíce míří skrz mříže oken, odražený v zubech noci, strachem zlomen.
Z kopky vystupuje Ten, co v žilách čas ukrývá, jeho dotek znamená věčnost, v které se stín rozplývá.
Jeho srdce bije v rytmu noci, bez světla, bez spásy, Vargan se dívá — a poznává, že už je v pasti…
Srdce sevřené strachem, nahmatává kolt, ruka s drápy místo nehtů — úder jak ledový bot.
Zbraň padá k zemi, mizí pod podlahou, lovec však sahá po kolíku se stříbrnou rukojetí — s odvahou.
Pozdě — oči zaslepí hrůza, tesáky noci se do krku zakusují bez průtahu.
Lovec však v mžiku pokropí hrdlo vodou svěcenou,
vřískot se nese nocí, jak píseň prokletou.
Zraněný lovec, klečí, krev mu stéká v proudech, v ruce kolík — poslední dech.
Stvůra se směje, jak stín bez tváře, v očích má peklo, temná záře.
Stvůra ze sklepení, vzteky máchá drápy, úder do břicha — a krev stéká v slzách mapy.
Tělo se chvěje, bolestí ztuhne, ale v očích lovce — plamen stále plane.
„Stále mám v ruce prastarý bodec,“ šeptne si tiše — „ještě není konec.“
Dodává si sílu, i když dech se krátí, v očích mu plápolá plamen, co nezhasíná, alespoň prozatím….
Lovec slábne, stvůra sílí, v šeru zní ozvěny, v dálce peklo kvílí.
Okamžik zhoustl — zlověstná chvíle, z pekel se nese chorál bez síly a bez cíle.
Kornel se zvedá, vzdor v srdci — bez strachu, bez pout, v očích mu plane poslední vzpoury proud.
Chce zarazit kůl do srdce nemrtvého, však tělo ho zrazuje — je těžké, bez směru, bez všeho.
Nápřah je pomalý, pohyb jak v snu, stvůra se směje — a mizí v tmu.
Lovec už ví, že podcenil stín, jenž není jen nocí — je pradávným zlem, je hřích i splín.
„Upír,“ vydechne, zoufale si odplivne, a ví, že tahle noc ho přežije.
Upír mžiku zaútočí, do krku se zakousne, pije poslední kapky krve, co v žilách houstne.
Lovec se chvěje, svět mizí v tmách, a stvůra vítězí — v děsivých hrách.
Noc se vrátila do ticha. Vítr ustal.
A krev, která ještě před chvílí pulzovala v žilách lovce,
se vpíjela do kamene — jako podpis osudu, který nelze smazat.
Z temnoty sklepení vystoupila postava.
Ne vítězná. Ne hrdá. Jen… prázdná.
Jeho oči, rudé jako žhavé uhlíky, nehleděly na svět s nenávistí,
ale s bolestí, která neměla jméno. Byl to on — upír. Pán noci,
ale i její otrok. Kdysi člověk. Kdysi jméno, tvář, hlas.
Teď jen stín, který přežívá, protože nemůže zemřít.
Stál nad tělem Kornela Vargana, a v jeho pohledu nebyla radost z vítězství.
Byla tam lítost. Vzpomínka. A cosi, co připomínalo modlitbu — ne vyslovenou,
jen tiše vibrující v prostoru mezi dvěma světy.
„Odpusť mi,“ zašeptal.
Ale nebyl nikdo, kdo by mu mohl odpustit.
Ani Bůh. Ani člověk. Ani on sám.
Zvedl oči k měsíci, který se zrcadlil v jeho slzách — ne vodních, ale krvavých.
A pak zmizel. Ne jako stín, co prchá. Ale jako duše, která už dávno nepatří sobě.
Mivo 10.7.2025
Hlasité předčítání