Noc v Transylvánii nekončí — jen houstne, mění se v těžší, temnější roušku.Krajinu svírá v poutech hedvábného závoje. Stromy se nehýbou — ne proto,že by vítr ustal, ale protože se bojí pohnout. I měsíc, ten věčný poutník,se schovává za cáry mraků, nechce být svědkem toho, co přichází.Země sama zadržela dech, bojí se, co přinese další pekelný běh…
Krev Kornela Vargana ještě nezaschla, ještě je teplá, v kameni dýmá, jak vzpomínka jasná.A v dálce chrámem zvon zní jak vina, ne lidská nýbrž boží, co v srdci zacloumá jak lavina.Ne pro mrtvého, co padl v tmách, ale pro ty, co přicházejí po něm — s ohněm, tělo promění v prach.V jejich očích není smutek, jen stín, meč a klíč, a v jejich krocích zní slib: „Zlo musí pryč.“
V podzemní kryptě pod Vatikánem, kde světlo svící tančí na freskách karmínovým plamenem,se schází konkláve — ne papežův dvůr, ale bratři v krvi, co znají stín nočních můr. „Kornel padl,“ zní hlas starce, jehož oči viděly víc než lidské dějin harce.„A s ním prolita krev, co Zlo poutala v řetězech — a teď se probouzí, v dechu, ve stínu, ve snech.“Položí na stůl potrhanou mapu, kde je psáno krví a popelem, čte v čase ztracenou dávnou etapu. „Hrad Drăculești se znovu probouzí od svého zrodu, a s ním i “První” — dědic prokletého rodu.“
Milites Dei, svatý oddíl kráčí v Passetto di Borgo, v čele jde mnich, starý Isack Orgo.V srdcích napětí, dech se jim krátí, jdou tam, kde konkláve v tichu zasedá ke ztrátě hnisavé.Myšlenky jen bloudí, úkol tíží, v hlavách víří pochybné hlasy, co mění se v stíny, v tíživé časy.Svíce hoří, vosk stéká v kapkách. V očích jen stín, co pamatuje pád, a v duši jizvu, co neumí spát.Dveře se otevřou, ticho se zlomí, chrám dýchne s vírou, oddíl se skloní.Ozvěna zazní, jak hlas naděje: „Non nobis, Domine“ – celý sál se zachvěje.
A pak, v tom zlověstném tichu chrámu, zazní hlas, který svrhne váhu pochybností do plamenů povinnosti: „Milites Dei, nastal váš čas. Transylvánie volá, temnota zní zas, do mysli lidí zasévá strach”.
Gregor — stínem železa, v pancíři tmy, v ruce má kladivo, klepe na dny. Nepřísahá — on nezapomíná, jeho víra je v kámen vytesaná. Rafael — šeptá v jazycích, co lidé ztratili, zná svitek, co i démoni spálili. Zná každé slovo, co může zlomit pouta, mluví jak vítr, když smrt si troufá. Elvira — Kristova nevěsta, závoj svaté víry, zná jména, co zpívali svatí i ti ze sýry. Ježíš ji políbil za oponou dějin, teď mluví jazykem obou krajin. Lucien — bez života, ale není proklet, démon, co před bohem poklek, spadl z výšky a vzešel z pekla, Démon ve stínu, co se s andělem znal, není svatý — ale bojuje dál.
„Vaším cílem není pomsta,“ říká Isack Orgo. „Je to očista.“ Zbrojnice není pouhá místnost v skále, je to chrám stínů, co dýchá dále. A když svíce praskne, ozvěnou v šeru, každý ví — zlo přišlo a začíná boj bez smíru.
Písek se chvěje pod koly starého vozu. Gregor drží kladivo Morozu. Rafael šeptá žalmy za stromy se hýbou halmy. Elvira se modlí jazykem z den, kdy lidé potemněli, a na staré hrůzy jíž dávno zapomněli. Lucien necítí chlad — protože chlad je příliš lidský, uvězněn mezi světy na věky, na vždycky.
Karavana vyráží — po cestách země, co nevedou nikam jinam, jen zpět… do noci, na cestě do neznáma, doufajíc, že bůh přijde pomoci. V mlze se tvary mění v přízraky, Milites Dei – soustředěné pohledy. Kříže se obrací, zdá se, že nebe se ztrácí. Stromy nemají stín, protože tma se už rozlila — pradávné zlo na svět znovu vpustila. Děti beze jména se dívají jako kdyby věděly, že jména jsou pouta, co svírají.
V hlavách jim stále zní, slova jako ve výru, “zlo přišlo a začíná boj bez smíru”.….Světlo karavany mizí jako poslední verš další kapitoly, nic dobrého nevěstí, začíná další — ta, která se nepíše inkoustem, ale krví a bolestí….
Hlasité předčítání