Hon za světlem – Klub literátů

V hloubce noci je v mojí blízkosti ukryté poslední světlo lampy.
Je jediné, které se ještě neztratilo v nekonečnosti času a já u něj zůstal stát, přiváben jeho teplým světlem, promítajíc na špatně omítnutou bílou stěnu svou životní trasu.

Pak najednou dráhu mého zamlženého pohledu přetnul třepotavý let můry, mířící za paprsky světla, prosakujícími ze skleněné žárovky a žhavého vlákna v ní.

Prostě letěla, a neviděla ani mě, ani celý můj život,
který právě probíhal, vznikal a zase se rozplýval na té prázdné stěně.
Prostě letěla, a necítila jedinou ze vzpomínek, které jsem s takovou námahou lovil z nitra své paměti. Viděla jenom světlo, a jenom za tím světlem mířila.

Viděla světlo, a na rozdíl ode mě, otočeného k němu zády, v něm viděla svůj cíl.
Možná, že mnohem lépe, než já pochopila, co to znamená žít,
a prostě se srovnala s jednoduchostí své vlastní existence, zatímco já jsem se pořád dál marně snažil uchopit něco ve mně,
něco co se nejspíš ztratilo už při narození.

Na rozdíl od ní se pořád snažím odbočit z té jednosměrné cesty nastíněné životy těch, co je žili před námi.
Zkouším najít odbočku v jednosměrné ulici obklopené stěnami.
Nechci se jen slepě hnát za světlým bodem uvězněném v prostoru, tak, jako ta můra.
Nechci žít, jen abych se nakonec mohl nechat spálit, vzplanout a v okamžiku zapomenout
a pak být zapomenut, a nakonec po sobě nezanechat nic víc,
než krátký záblesk života v plamenech a zpopelněnou duši.

A tak tu dál stojím,
v hlavě stovky otázek a stovky odpovědí, jen vědět, která patří ke které.
Na zdi promítám život, který mi najednou připadá, jako bych ho nikdy neprožil.
Možná, že někdy dávno začátek tu byl,
nikdo už mi ale neukázal, kde na konci mám hledat cíl.

A mezitím je ta můra lampě pořád blíž,
jako by toužila se jí dotknout a s tím jediným dotekem vzplanout a pak s posledním úderem srdce a jedinou jiskrou zažehnuté duše se ztratit v nekonečnu a navždy zůstat stát už stranou.
Tam někde ve tmě, kde ji už nikdo nenajde, stejně jako smysl mého života.