Zrádné jablko 2, cesta z hlubin – KONEC JE ZÁROVEŇ ZAČÁTKEM!
Noc se proměnila v den, dívka nastupuje do vlaku, v něm staletý umrlec, zástupkyně a reportér. Cítí, jak běhá ji mráz po zádech, odchází na nádraží, avšak veliká křeč tuto dívku náhle zdrží, již není cesty zpět, zdá se hned.
Průvodčí přichází, jízdenku mu podává, ptá se ho, proč druhou šanci nedává, jeho odpověď zní – již je pozdě, neuvidíš sníh.
V tom zatažená obloha, pořád myslíc na Boha, zástupkyně slzy roní, platné to však vůbec není.
Náhle přistoupí k ní onen umrlec, jeho otázka zní, zda smí přisednout, dívka kývne, mrtvola noviny rozloží.
Pojímá podezření čím dál tím více, trochu má ze strachu stažené plíce. Umrlec žlutý je jak starověký hermelín, jeho tělo samá bradavice pokrývá, na ní se ale vůbec nedívá. Noviny, co v ruce svírá, jakoby pohltila zemská díra, jest to kniha jejích hříchů.
Ptá se ho na svou zastávku, on neustále do četby své oči upírá, odpoví, že zanedlouho již ji uvítá.
Dlouho netrvá, rozhlas hlásí nový směr, objevila se překážka, hříšnice se modlí, zástupkyně vykulí oči a náhle znervózní, vůbec se nehýbá. Vlak, ač byl spěšný, zpomaluje, nic ve svých představách si však nemaluje. Rozběhne se k východu, lidé z druhé strany dveře otevřou, možná na ni zanevřou. U dveří je spousta klíčů, neví, který je ten pravý, prosí o radu. Všichni volají jeden přes druhého, ať zkusí ten zelený. Dívka poznává psycholožku z PP poradny. Zmáčkne ho, avšak nic se nestane, chtěli, ať tam s nimi zůstane. Avšak nic nevzdává, vyběhne ke strojvedoucímu do kabiny, na sobě má druhých viny. Ptá se ho, zda pustit ji smí, průvodčí na to, zda sama tam je, odpovídá, že s BOHEM. Další otázka přijde ihned za ní: Kam vlastně jedete?, zvučně tichem zazní. Pohotově odpovídá – do špatného vlaku jsem nastoupila. Průvodčímu koutkem zacuká, dveře také otevírá, tak snad tady, odvětí. Postavena schodům přímo, strojvedoucí řekne, aby otočena byla, jinak hlavou dolů poletí. Poslechne, on řekne ji poprvé – nic se neděje.
Míří k nebeskému vlaku, cestou na ni volá a radí, jak svého problému má se zbavit. Ona však neposlouchá, velkou láskou poháněna, myslíc na svou matičku, na nebe úplně zapomněla. Jakmile vykoná svou potřebu, jdouc na Veleslavínské nádraží, průvodčí z druhé strany ji náhle zdrží. Hlasem plným jedu ptá se – Kam jedete? To už ona nevydrží, vznešenou myšlenku své hlavy náhle zmanipuluje a mírně pohoršeně mu odpoví – Já jsem sem teď přijela! Ten nic netušíc o její dobrosrdečnosti, odchází se slovy – Tak to jo, přeji hezký den. Opět na maminku myslela, avšak byla kyselá. A tak mezi nebem a zemí zůstala.
Stalo se následujícího roku
Vše bylo v pořádku, jak jen nejvíce se mohlo zdát, až na pár duševních zvratů, které by spousta lidí mohla postrádat.
Jak to bylo dál…
Z počátku vše opravdu nadějně vypadalo, 3. ročník začal a Tereza se těšila na spoustu nových středoškolských zážitků. Ani omylem netušila, že tentokrát přijde opět na pifku.
Hlasité předčítání
