Vždyť je to láska.
V té nejčistší, zkažené podobě.
Tak, jak z kostí a masa jsme stvořené…
ty
a
já,
zavržené v hrobce.
Otočíš se a šeptáš s pěnou v ústech:
„Je to, jako bych se ukájela nad čerstvým hrobem…“
Ne. Toto je mnohem horší.
Pohřební řeči sem,
červivá střetnutí tam.
Jediné, co si z tebe vezmu:
tvou poslední slzu vysrknu do sebe brčkem,
chladnou a slanou jako moře v kryptě.
Jsi spokojená?
Toto jsi opravdu chtěla?
Člověka roztříštěného na milión střípků, co zbylo z jeho duše, jen aby mohl ochutnat pachuť tvého vnitřního prostoru, kde tleje všechno, před čím ve dne zavíráš oči.
Říkala jsi,
že miluješ svobodu.
Jinou odrůdu.
A teď tu ležíme pod společnou pokrývkou.
Zaboříš prsty do mého divokého, nepropustného houští…
a v té chvíli tě zachvátí panika:
„Bože, je to tak odporné…“
Chceš-li tu hladkost, tu mrtvou sterilitu okusit,
tak bys musela nejdřív pokosit
tu bujnou, divokou trávu,
na které ulpěly zkažené kapky našeho tajemství.
Pach hniloby ti rve nosní dírky.
Šeptám ti do ucha:
„Podívej se, má drahá, kam své prsty strkáš? Do mrtvoly snad?“
Ty, která se tolik bojíš vlastní smrti!
Když se podíváš do zrcadla,
co v té vyhaslé tváři vidíš?
To snad ne… Je to had?
Zmije.
Kolem sebe chrlíš žluč.
Jedové zuby
se zaryly do mého masa,
prokousávají se hlouběji.
Jed… ten jed protéká mnou jako mateří kašička,
kterou ti teď rozmažu po obličeji,
aby tvá černá duše konečně zářila
jako dehet v plamenech.
Ublížila jsi.
A já ti s úsměvem na zkrvavených rtech odpustila.
Ale věz:
až se jednou obrátíš v prach,
nebudeš v mých vzpomínkách,
na to rovnou zapomeň.
Sbohem…
Tvé oblíbené sbohem!
