Drobnosti

Šroubování

Chtěl bych být šroubečkem, moje sestra by byla šroubinka, táta šroubovák a mamka matice. V šroubovacím žití bychom rozšroubovali cely svět. Hezky na dvě stejné půlky. Ty půlky bychom obrátili tak, aby na všechny lidi najednou svítilo sluníčko.

Naivní mini nepohádka

Kdysi kdesi, tam, kam jen hora dohlédne, je jedna malá, překrásná země. V té zemi, jsou všichni lidé spokojeni se svými politiky. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Zajíc

Když jsem přišel z práce domů, našel jsem ve schránce zajíčka. Byl malinký jako míček, ale v očích měl výraz učence.

„Nazdar zajíc!“ povídám. On se jenom koukl a už jsme byli kamarádi. Vzal jsem ho domů. Byl štědrý den a já byl sám. On byl taky sám a tak jsme slavili ve dvou. Na svůj talíř jsem si dal kapra a na jeho zelí a mrkev. Bylo nám dobře. Po večeři jsme si rozdali dárky a mazlili se s nimi až do úplného usnutí. Říkáte, že je to hloupost mít zajíce ve schránce? Nevadí. Nám bylo dobře. Škoda jen, že byl plyšový.

Plán plánů

Vymyslím plán. Plán plánů. Naplánuju každému práci. Všechny ty plány splánuji do jednoho plánu aby do sebe zapadaly. A bude v tom pořádek. Každý člověk bude mít svůj plán a ten plán bude zahrnut v mém plánu. Samozřejmě, že nesmí nastat situace, že by někdo plán nesplnil, zrušil nebo překročil. Tím by mi zkazil plán. Má to však háček. Asi ten plán nikdy nevymyslím, neboť jsem si předem naplánoval do svého životního plánu „nicnedělání“.

Myšlenkové hodinky

Podám návrh na výrobu myšlenkových hodinek. Celý jejich princip je v tom, že kdybych si jen pomyslel, “kolik je asi hodin? Ozval by se příjemný hlas, je právě čtvrt na sedm a dvě minuty. Protože zatím co se dívám na hodinky, čas neúprosně ubíhá.

Žít znamená žít

Posledních pár minut hleděl jsem na okno. Poslední minuty svého života. Chtěl jsem šanci a dali mi ji. Začnu znovu. Mám radost i strach. Teprve teď jsem pochopil. Žít se musí. Život není proto, aby se nad ním přemýšlelo, ale proto, aby se žil. Kdo nad ním vážně přemýšlí, dojde vždy k závěru, že žít či nežít znamená vždy žít. Jakékoli zaváhání znamená smrt.

Kostka cukru

Vložil jsem si na jazyk kostku cukru. Taje. Dívám se do zrcadla a spokojeně předu. Uklidňuje mě pohled na tající kostku splývající s pocitem sladkosti v ústech. Přišla dívka. Oči uplakané, zarudlé tváře hoří a na špičce nosu kapku neštěstí. Opustil ji chlapec. Vyplakala se do mých dlaní a usedla do křesla. Podal jsem jí zrcadlo a kostku cukru. Po chvíli údivu začala tiše příst.

Kámen

Jako malý kluk, chodil jsem do houslí. Cestou mě lákaly kamínky. Vybral jsem si jeden, který jsem nakopnul a dokopal ho až domů. Někdy to byly zapeklité situace, neboť kamínek po kopnutí skončil třeba pod autem, nebo v trávě. Když se mi však podařilo ho dopravit i přes tyto problémy až k domovu, byl jsem moc rád. Věřil jsem, že ten den budu mít štěstí. Dnes jsem dospělý a s kamínky si už nehraji. Jednou sem šel po městě se svým synem. Tu mě napadlo nakopnout zase kámen cestou domů. Syn hned pochopil a tak jsme ten kus nerostu střídavě dopravili až k domovním dveřím. V tu chvíli jsem byl zase šťastný. Ne, jako tenkrát. To štěstí bylo tady. A víc. Přibyla k němu otcovská hrdost. Hrdost s velkým Há. Měl jsem se o své štěstí s kým podělit.

Pes podle mých představ

Chtěl bych mít psa. Ten pes by mi chodil pro pivo, pomáhal vařit, zalévat květiny, prášit koberce, umývat nádobí a plno jiných věcí. Chtěl bych mít psa. Zašel jsem do krámku se zvěří.

„Psa?“ zeptala se prodavačka, „a jaký má být? Chlupatý, krátkosrstý, vysoký či hubený?“

„Takový akorát.“ řekl jsem a začal si vybírat z barevných fotografií.

Bohužel psa podle mých představ neměli. Jenže to není jen tak. Za pár dní jsem začal marodit. Bolela mě hlava, ruce, nohy, no celé tělo. Pořád jsem musel myslet na psa podle mých představ. Doma jsem neuklízel, jedl jen konzervy, ale hlavně sháněl psa podle mých představ. Když už jsem byl na pokraji dnešní kultury a neměl ani jeden čistý talíř, došel jsem k názoru, že pes, který by mi pomáhal uklízet a vařit, prostě pes podle mých představ neexistuje. A tak jsem se oženil. Není to sice ono, ale má žena zastane skoro všechnu práci, kterou by zastal pes podle mých představ.

Udělejte dobrou věc

Těžko koupíte lovci kožešin norkový kožich, stejně, jako nepodplatíte řezníka svíčkovou, nebo řediteli nebudete slibovat zvýšení platu. Jedno byste však měli udělat. Rozumným lidem dát už konečně rozum.