Hle, jaká vznešená hostina se před námi prostírá,
křišťálové číše a sněhobílé ubrusy,
zlatavý chléb vonící po čerstvé úrodě,
a pečená drůbež skvící se v záři svící.
Vzduch je čistý a lehký jako jarní vánek,
když člověk vyběhne do rozkvetlé krajiny,
tvář ošlehaná chladným, svěžím dechem.
Usedáme ke stolu s úsměvem a vnitřním klidem,
vděčně skláníme hlavy,
abychom přijali dary, které nám nebe dalo,
a s radostí v srdci vzdali díky…
…ale co to, když zvedneš zrak?
Kdo z vás je stále ještě zaslepen tou lží?
Víte vůbec, co jste právě spáchali?
To nebyla hostina z polí a lesů.
Andělovi jste živému křídla z kůže sedřeli,
roztrhali to posvátné peří jako divá zvěř,
která už měsíce neměla co pozřít.
Vnitřnosti jste mu z horkého těla vyrvali,
teplou, rudou krev s chamtivostí vypili,
zmasakrovaná ústa do jeho šatů si utírali.
Jeho hebké vlasy jste oškubali,
abyste si z nich polštáře pod hlavy vycpali.
Všechno jste chladnokrevně zpracovali do posledního kousku.
Jak se vám teď s tou pachutí v ústech žije,
člověče hanebný?
Něco tak neskutečně čistého jste utopili v bažině…
Hanba vám, hanba nám všem v tomhle věčném rozkladu…
