slunce pálí do asfaltu
a mouchy bzučí nad chcíplou kočkou u popelnice.
dnešní den je tak krásnej,
až se mi chce tou blátivou břečkou poblejt vlastní škrpály.
všichni ti idioti zase totálně posrali všechno, co se dalo,
sliby a termíny jim vytekly z děravých kapes rovnou do kanálu.
a jejich ego?
roste z tý zkažený hlíny jak plevel na krchově,
zatímco oni sami už vlastně dávno hnijou pod zemí,
jenom to ještě nestihli vykecat svýmu odrazu v zrcadle.
a já sedím v kuchyni,
v popelníku sedm vajglů a žlutý nehty,
a vím naprosto přesně,
že chyba je samozřejmě ve mně.
v kom jiným by taky byla,
když oni maj patent na rozum
a já jenom prázdnej žaludek a chuť kopnout do vrat.
fakt dík z celýho srdce za tenhle prosluněnej den,
kdy celej svět chcípá s úsměvem
a já u toho musím bejt.
