Sním-li, či bdím v tomto údolí slzavém?
Hle, slunce nad obzorem skomírá, zatímco na stěně pokoje mého lne obraz, dehet čirý, temnota nejhlubší.
Zírám v tu propast a vím, že hodina mého skonu se přiblížila.
Přebývá zde kdo, táži se hrobového ticha.
Jediné vlákno, jež mne nad vodami zatracení drží, sluje vědomím neúprosným, že Smrt vždy a všude dlí.
V ní nalézám svou jedinou útěchu, svou družku nejvěrnější, jež mi rukou svou dává záruku, že v hodině poslední nebudu osamělá.
Ó Smrti, zpívej mi svou sladkou ódu, až krev má v žilách tvým mrazem ztuhne.
Až si mne budeš brát, vlej se do mne, usaď se v mých útrobách.
Rozebírej mne kousek po kousku, s onou dravou láskou, jež nezná slitování.
Miluj mne v mém zániku, neb v něm tkví má pravda.
Zahal mou hříšnou schránku v onen svůj šat z černého hedvábí, jenž rubášem mi jest.
Utkej mi z mých vlastních běd další vlákno věčnosti.
Navždy.
V onom oslnivém světle, jež v nitru nejčernější tmy vyvěrá.
Hlasité předčítání