Sedím tu zrána, kdy slunce jen váhavě vychází na obzoru a ranní mlha se líně převaluje ulicemi, kde v tichu leží těla jako připomínka morové rány, jež město zachvátila. Vysoko na zvonici kostela, tam, kde jsem o krůček blíže k nebi, si kladu tu palčivou otázku, zda si i pro mne boží posel přijde.
Dole v dálce jako by se míhal mladý pár, ruka v ruce běží parkem v té své mladistvé naivitě, tak svěží a plní života, zatímco já vím, že jednoho dne se kost s kostí v prachu střetne a hlína je nemilosrdně zasype, až nezbude nic z toho sladkého opojení.
Dívám se tedy, jak život kolem běží, jsem tichý pozorovatel v kostelní věži a čekám, až odbije desátá, kdy už se nic nevyřeší. Má duše, jakkoli bohatá, bude nakonec vydána té spodině, která mi tělo rozloží, a tak prosím všechny svaté, aby při mně stáli v této hodině, kdy odcházím.
Byl to volný pád, jen okamžik, než se mé tělo na chodníku objevilo, neboť je lepší zemřít v plné síle a zdraví, než čekat na zmar, a zda byl můj odchod správný, tu otázku mohu dnes řešit už jen v nebi.
Hlasité předčítání