Byla si mi postěžovat Eva, že je vystavována domácímu násilí. Adam ji údajně mlátí kvůli kdejaké maličkosti. Jednou to byla nedoplněná zásoba lahváčů v ledničce, podruhé třeba přepnutí z fotbalu na Partičku, když si Adam o poločase odskočil zakouřit. Evino tvrzení podporují podlitiny a šrámy, rozeseté po celém jejím těle. Předvolal jsem si Adama na kobereček. „Ty debile,“ řekl jsem mu, „to tu svoji ženskou neumíš seřezat tak, aby po tom nezůstaly stopy?“ A poradil jsem mu pár fíglů.
Noe furt otravuje. Nejméně pětkrát se mě ptal na přesné datum potopy. Řekl jsem mu, ať si ho, kurva už, zapíše do kalendáře, když si to není schopen zapamatovat. Potom přišel, že chce loď. „To si ji, do prdele, neumíš postavit sám?“ vyjel jsem na něj. Naposledy chtěl ten vůl vědět, jestli má na archu vzít i krávu. „Jo, starou vem taky,“ pravil jsem. Noe se urazil a tak mám od něj aspoň na pár dní pokoj.
Kluk přinesl ze školy další dvě poznámky, jednu za neostrouhanou pastelku, druhou za „nerespektování pokynů“. Už jich má tolik, že mu hrozí ředitelská důtka. Třídní schytal už v prvním pololetí, především za užívání vulgárních slov. „Rosteš pro šibenici, darebáku!“ plísnil jsem ho. „Nebo pro kříž!“ „Ale hovno,“ ohradil se Ježíšek. „Ta stará větev si na mě prostě zasedla.“ „Tak zasedla, jo?“ pěnil jsem. „To mi chceš jako namluvit, že i v té šikaně Jidáše jsi byl nevinně?“ „Samozřejmě!“ prohlásil dotčeně. „Tomáš ho sejmul a Matouš se Šimonem do něj kopali, když ležel na zemi, já jen přihlížel!“ „To ti tak žeru, smrade!“ vybuchl jsem. „Říkám ti: ještě jedna poznámka a máš zaracha až do konce školního roku!“ Ježíš se jen ušklíbl a práskl za sebou dveřmi dětského pokoje. Já už vážně nevím, co si s ním počít. Neplatí na něj dočista nic, ani rákoska, ani vyhrožování peklem nebo polepšovnou. A to je teprve ve třetí třídě!
Konečně jsem dokončil Bohemii a musím se pochválit, opravdu se mi povedla ta zemička v srdci Evropy: hory, háje, hvozdy, mléko, strdí, voda hučí po lučinách, bory šumí po skalinách, prostě zemský ráj to napohled. Mám v úmyslu ji osídlit tou nejvyšší lidskou rasou, dokonalými nadárijci. S tímhle projektem si ale dám načas, nesmím to uspěchat jako se Slovany.
Dneska ráno se probudím a málem to se mnou šlehne: moje vymazlená Bohemie se hemží odporným, vychcaným, bezpáteřním hmyzem z asijských stepí! Ten hověz Čech a jeho banda kreténů! Jak já je nesnáším! Ale co už teď nadělám, že. Jdu se ožrat.
„Poslouchej mě, vole. Myslíš, jako, jestli to… že jako neupadnu v to… v zapomění? Že… že… že lidi na mě budou vzpomínat? Jako na nejbl… nejp… nejlepšího vladaře?“ již notně ztěžklým jazykem projevil obavy Karel IV. onehdy nad flaškou mělnického. „Ale to víš, že na tebe nezapomenou, Kájo,“ chlácholil jsem panovníka. „Za šest set let bude dokonce tvoje podobizna na stokorunové bankovce a vyhraješ televizní anketu Největší Čech! Druhý Masaryk bude mít skoro o čtrnáct tisíc hlasů méně!“ „Zalži… zaži… založil jsem universitu a Nové město, nechal jsem postavit Kamenný most! A nebo… a nedo… nedobytný hrad!“ vypočítával, jako by mě neslyšel. „Bude to stačit, myslíš?“ „Bohatě,“ přikývl jsem a znovu naplnil královu číši. Bušek z Velhartic, který před chvílí usnul s hlavou na stole, začal hlasitě chrápat. Karlovi už se taky klížila víčka. Tolik nadějí jsem do toho Lucemburka vkládal, a on se z něj vyklubal stejný ochlasta a budižkničemu, jako tihle Češi. Není divu, že si ho tolik zamilují.
Hlasité předčítání
