Vstanu z rozmrdané postele.
Kde je do prdele zapalovač?
Podpálím si ranní hrnec,
co mám na hlavě.
Cítím spálenou vatu.
Rukou jemně prohrabnu
své ohořelé háro.
Pak udělám pár pohybů –
v zádech to trochu křupne.
Křup, křupy, křup.
Odhodím trenky na hřbitovní věnce,
co se válí v předsíni,
než je odnesu na hrob.
Komu asi?
No přeci sobě, ne?
Nehtem se šťourám v uchu.
Co asi tentokrát vytáhnu?
Možná nějakou zdechlou mouchu.
Chudák malá.
Pak si prst vložím do úst,
oblíznu ho,
vytáhnu ven
a zjistím, jaké je venku počasí.
Natáhnu tlustý ponožky
a z té staré rohožky
udělám miniaturní krůčky
tak jako stonožky na mém parapetě,
co si je s klidem strčím do držky
a chutně rozkoušu.
Zapiju to nějakou tou břečkou bez kofeinu,
protože pak si střelím čáru
a sjedu dolů z balkónu v tobogánu.
Ráno doma je tak krásné,
když v obýváku šlápnu
kočce na ocas!
Týpek vedle v pokoji bafá…
Co?
Dej mi taky…
Studený párek vytažený z lednice.
Ten nechci, snídala jsem.
Dej mi radši
zapalovač s benzínem,
nechť mohu
zapálit si
třeba vlastní mihalnice.
Myslím řasy, ty vole.
Chápeme se?
Z kuchyně se vleču do pokoje,
a pak večer
se ségře na gauči na rameni vypláču.
Ségra… Ten život strašně rychle uteče…
