Sobota – den šestnáctý:
Martini obchod, nenalezený sekáč, rockáč, taxi
Až na Boba vstáváme pozdě. Jelikož má o dnešním dnu každý jinou představu, domluví se, že až každý navštíví místa, po kterých prahne jeho duše, sejdeme se Paha Kurki Rockhaus, kde, jak ti svéhlavější včera zjistili, mají od pěti do osmi happyhours a pivo za pouho-pouhých pět euro.
A proč ne. I já si po nákupu suvenýrů – Martiniho nože a ocílek, a marném průzkumu města za účelem nalezení second handu, dám pivo za mizerných 130 Kč.
Slejzali jsme se jak švábi na pivo, ale v jednu chvíli, až na Boba, co hned ráno uháněl St. Claus Villige, jsme se sešli všichni. Panečku zase jsme se jednou nasmáli! Rudánkovo a Cvaldově hře o Mámovy a Tátovi. To bylo fotek. Cvalda s Rudou v objetí. Indy s Rudou, fotka zvaná „Otec a syn.“, pokračovali jsme v té trempské latině, co jsme vymysleli na Pahtawuomě, pro každého, koho by trápila početnost naší výpravy – že jsme rodina na výletě. Rudánek a Cvalda jsou naši rodiče a my všichni jejich děti.
Těšili jsme se na pivo za 14 korun, na výpečky a tláču s cibulí. A jelikož poslední autobus na letiště jel v pět a bylo ujednáno, že to vezmem taxíkem, pili se Oluty i za 5,80. Někdo rozšířil fámu, že letištní hala otevírá ve čtyři. Jelikož rokáč zavíral ve tři, vycházelo to. Taxíka Indy zamluvil u servírky a bylo.
Do desíti jsme měli klub skoro pro sebe. Pak byl natřískanej tak, že bylo k podivu, že se do něj tolik lidí vůbec vešlo. Většina na stojáka. Ale jedinej, kdo tančil, jsem byla já s Cvaldou zhruba v šest večer.
Finové se s námi najednou začali družit. Prý že – odkud jsme a kde jsme byli… a když zjistili, že jsme Češi, co někteří tři týdny, jiní jen dva, jsme se ploužili jejich národním parkem, byli unešeni. Všichni jsou hrdí na svou zem, a všichni, s nimiž jsem mluvila, byli někdy v Čechách.
Třeba takovej Jari – byl dvakrát v Praze, jednou v Brně, v Ostravě i Děčíně. Přisednul si k našemu stolu, bavil se s Jackem, Indym a pak s Martičkou. Takže víme, že hraje v kapele s poetickým názvem Zlomené játro a v Čechách ho nejvíce fascinoval snadný přístup k lehkým drogám. Dostal nás do kolen, když po dlouhém přemýšlení v angličtině odpověděl. Perkele! Je to samé, co v češtině Kurva! Akorát v jeho podání spíš Perrrrrrrrrrkele! A Kurrrrrrrrva! Odmítal pochopit, že Helča ani Síma neumí anglicky, a vesele jim něco vyprávěl. Pak přišla jeho sestra, půvabná dlouhovlasá severská kráska s typickým finským jménem.
„Moje malá sestřička bez Perkele…“ představil nám jí Jari. Ať tím chtěl říct cokoliv, nijak to nezmenšilo Piňďovo okouzlení.
„Vezmem si jí sebou, místo Táty. Ten si toho ani nevšimne, dokud se zítra navečer neprobudí z kocoviny… Vezmu si jí domů a pomalu jí budu učit česky. Ron jí bude učit česky, protože nic se nemá uspěchat. Budou doma hezky spolu a já budu jezdit na vandry a obrážet hospody…“
Jariho „malé“ sestřičce bylo 28 let, tvářila se docela kysele, ale pak se až do zavíračky bavila s Marťou.
Zatímco probíhala rozprava, Rudánek bez znalosti jakéhokoliv cizího jazyka, se vydal na lov žen. A téměř ulovil. Ztepilá Laponka středního věku s ním asi půl hodiny plynně konverzovala, než zjistila, že jí Rudánek nerozumí ani slovo. Situaci pak zachraňovala eM. Zjistila, že její muž chová soby, ale ona na něj sere, páč je pořád někde v tundře a ona sama doma opuštěná. Sobi nás fascinovali celej pobyt, a tak jsme chtěli, aby nám o nich všechno řekla. Živí se lišejníkem a houbama, nahánějí se docela krutě – psy, skútry a lasem. Jejich maso je drahý, jelikož není vůbec lehký je chovat. A kdybychom chtěli, vezme nás na sezonu na brigádu. (Kdyby nás nepustili do letadla, třeba.) Na popud vtipálků u stolu, zeptala se eM, co si myslí o českých chlapech a odpověď zněla, že jejím ideálem je Cvalda. A také, když o několik hodin později odcházela, vlepila Cvaldovi pusu, beze slov, jen s tajuplným úsměvem.
Šla jsem Piňďovi s Indym pro jedno s posledních piv a přihodila se mi věc krajně podivná. Snažila jsem se prodrat k barpultu obleženému hosty, když se tři z nich ke mně otočí a vrazí mi do ruky panák. Koukají na mě, já koukám divně na ně, ale pak do sebe panák frajersky kopnu, oni mi poděkují a bez dalšího slova odejdou.
Jindra s Lenkou a Jíťa s Pepou šli na letiště nakonec pěšky, tak nás do zavíračky vydrželo jen deset. Rudánek pospával a servírka mu hrozila vyhozením už v jednu. Mnozí statečně propili všechny svá eura, tak jsme se ve tři docela ochotně měli k odchodu.
Potíž nastala, když přišel čas na zavolání taxíka. Servírka nám ho sice přislíbila, ale pak, fakt sorry vole, prostě to neklaplo. Vykopla nás na
ulici. A nastala panika.
„Těch vosm kilometrů na letiště v životě neujdu…“
„Asi nám letadlo vážně uletí!“
„Máš telefon na tu paní, co jí můžeme pást soby?“
Jeden běžel nalevo, druhej napravo. Všichni vrávorali, nevěda kam, ale hlavně rychle. Naštěstí to nebylo tak žhavý. První stanoviště taxíků jsme našli asi za tři minuty. Finové spořádaně stáli frontu, my bychom byli asi devátí na řadě. Naštěstí Indy položil pár chytrejch dotazů a byli jsme posláni k mekáči. Ulovila jsem tranzit a horko těžko sesumírovanou otázkou: „Ten person to airport?“ jsem ostatním zajistila dopravu. Řidič byl ochotný svézt jen osm lidí, ačkoliv sedaček měl rozhodně víc. Indy a já jsme jeli s taxikářskou sami, a jen o tři eura levněji, než těch osm bídáků.
Hlasité předčítání