Neděle – den poslední:
Kafe z párků, Zpěv dlouhověkých losů, let 3. a 4.
Nad ránem jsme se vypotáceli z taxíků před letištní halou, která dle informací od Boba, měla do půl hodiny otevřít.
Zasyčel plyn z Cvaldovo bomby, který byl skálopevně rozhodnut všechen spálit, neboť do letadla s ním bomba nemohla. V ešusu začala klokotat voda, v plecháčcích zavonělo poslední kafe, co naše sebranka dala dohromady. Naskládali jsme se kolem naprázdno hořící bomby a popíjeli kafe, které však rychle zmizelo.
„Navrhuji vypít vodku, co mám pro tátu…“ zkusil Hans, ze kterého opět mluvil Mlezivour. ¨
„No, my jsme to vymysleli!“ předběhla ho Helča. „Já mám pro dědečka taky vodku. Ale my jí vypijem! V Čechách koupíme novou a nalijeme jí do tý prázdný lahve a on nic nepozná.“ A jak řekla, tak udělala. Vodka byla mentolovo – čokoládová a zmizela velice rychle. Pohodu nám zkazila Síma.
„Pokud je dnes neděle, tak neotevírají ve čtyři, ale až v sedm!“
„A jak se tedy máme nechat v šest odbavit?“ zkouším její tvrzení podkopat. Odpověď jsem nedostala, ale hala se neotevřela, tudíž je jedno co, proč a jak.
Piňďa si nám ustlal téměř pod nohama, Síma s Hansem se uvelebili u popelnic. Jack nachvíli zmizel a vrátil se s potutelným úsměvem.
„Obávám se, že Svižníkovi ráno uletí letadlo. Udělal jsme jim takovou legrácku!“ Objevil jejich ležení a těma popelnicemi je zabarikádoval.
U „ohně“ nás zůstalo sedm. Mohly být tak tři čtyři stupně nad nulou, tak jsme se v kolečku objímali a začali zpívat:
„Nevycházej slunce, nevycházej ještě, já mám potěšení, na dalekej cestě…“ proč zrovna tuhle? Patrně proto, že Vltavu jsme dohromady dát nedokázali.
„Mámo,“ obrátil se Rudánek k Cvaldovi, „Já mám tady k snídani párky a teď si je uvaříme.“ A zkušeným kuchařským hmatem našťouchal dvanáct párečků do plecháčku, zalil vodou a postavil na bombu. Za dvě minuty bylo hotovo. Párek, i když je z půli vařící a z druhý ledovej, se dá evidentně jíst, je-li k němu hořčice. Ale o tom, že bychom se najedli, nemůže být řeč. Vybalím tedy své koule, co jsem si schovávala jako svačinku do letadla a pokračovala v ohřívání v hrníčku. Cvalda přinesl chleba a rybí pastu. Koule s rybí pastou v půl pátý ráno nikdo nerozezná od rybího karbanátku. Snědli jsme všechno, včetně vody, ve které se koule a párky vařily, ale která chutnala jen Indymu.
Pořád nám nechtěli otevřít, a tak jsem i já neodolala vábivému lákání betonu a ustlala si. Na spánek jsem však neměla ani pomyšlení.
„Tak tahle byla zas pro mýho tátu…“ s těmito slovy vyndala Martička z batohu Rumoviinu a nechala kolovat. Stáli jsme stále v kruhu, kol hořící plynové bomby. Ta nás už jednou postrašila a zhasla. Já vážně uvažovala, že se kamarádům i se spacákem omotám okolo nohou. Aby jim neunikalo teplo z bomby. Pro energii lidského tepla. Pro pocit vzájemné sounáležitosti.
Konsternovaně jsem však zůstala ležet na místě. Cvalda pronesl:
„Teď si poslechněte mě! Zazpívám píseň dlouhověkých Losů!“
A spustil. A ostatní se přidali. I já. Znělo to mnohem lépe, než kánon na Kotamaje. Lépe, než mohlo koho napadnout. Znělo to tak, že Rudou pořízenou nahrávku můžeme vydávat za Laponský originál. Hrdelní zvuky, které se mezi sebou vinou a proplétají, občas z nich vyšlehne výkřik – vysoký, hluboký, dlouhý, krátký…
Bob přišel v nejlepším, ale nedal o sobě vědět. Mlčky a nevěřícně zíral na ten nenapodobitelný výjev. Neměl slov. Melodie utichla a on všechny obvinil, že ho vzbudili, a myslel, že jde o startující letadlo.
Letištní hala se otevřela. A jaké v ní bylo teplíčko! Převlíkáme se za lidi, kontrolujem příruční zavazadla, ty velká balíme do fólií… V jeden okamžik sedí Cvalda na lavičce oděn jen do slipů, nešťastně krčí rameny, a ptá se, co má vlastně dělat…
Jdeme se odbavit, a opět je legrace. Mně berou rybí pastu, co jsem chtěla mít k svačině, Martě sojový jogurt, Helče bramborovej salát… ale Hansova bělokuří hůl, ta klidně letět může…
Po důkladné prohlídce opět zpíváme: „Nezacházej slunce, nezacházej ještě…“ téměř všichni, a zrovna nám zpívání docela jde. Jíťa nás sjede na tři doby. Těžko říct, proč.
Už se naloďujem a letíme. Všichni spí, jen já nemůžu usnout a let mi přijde nekonečnej. Krátím si ho čtením anglického časopisu Finnair…
V Helsinkách opět máme fůru času. Piňďa a další jdou do obchoďáku, co objevili už před třemi týdny, popíjet poslední Oluty. Já s eM jdu raději spát – tentokrát jsme neprohloupili a máme spacáky coby příruční zavazadlo. Indy zvládne obojí.
Jindříšek mi pošle k snídani koblihu, cestou asi třikrát změní doručovatele. Pak se mi Hans revanšuje za vypité mléko tím, že sežene bezedný kelímek na mléko. Tak ho s Lenkou popíjíme, projdeme si trochu letiště a už se chýlí čas odjezdu. Všichni se sejdeme u terminálu a našemu letu naskakuje zpoždění. Jíme čokoládu a pijeme vodu. Spoustu vody. Jdu pro ni na WC asi pětkrát.
Nakonec letadlo přijede, nalodíme se do něj a hurá do Prahy. Přijde nám strašně nepatřičný, že většina cestujících mluví česky.
V Praze čekáme u dopravníku na zavazadla, některým přijela, některý ne. Začínáme panikařit, ale objeví se. Zajímavý, že aspoň polovině z nás batohy kontrolovali. Zabavili, co se dalo – zapalovače, powerbanky, zapalovače… já ale vpravdě lituju hrdinu, co se musel přehrabovat v mých špinavých ponožkách. Sebrali mi zapalovač a powerbanku, ale zase mám navíc portugalskou vidličku… Usnesli jsme se, že zpoždění bylo kvůli nám a prohrabování našich batohů.
Pokud si myslíte, že tenhle zájezd nás už nic nemohlo překvapit, opak je pravdou. Sotva jsme vyšli z terminálu, čekal nás uvítací výbor ve složení Uši a Zuba, s cedulkami v češtině a Finštině – „Vítáme expedici z Finska!“, což bylo moc milé. Teď zbývá jen dát si v jedné hospůdce pivo (už ne Olut) a ze společného soužití se stává minulost…
Hlasité předčítání