Ta nejstarší je růže planá,
prostřední je slunečnicí,
ta třetí je kopretina,
tři sestry loukou cvičí.
Pod trny se křehkost skrývá,
ze slunce sálá energie,
sukně bílá jaro svírá,
všechny vlastní magie.
Moudrem srší panna snící,
kuráž má ta veselá,
nejmladší je bojovnicí,
každou z nich krása zalévá.
Ale i ta nejněžnější květina,
své tužby skryty má.
Jednou přijde vánek vonící
a odvane z domu květy spící.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
