Pátek – den patnáctý:
Cesta do Levi, autobus, ostuda a ostuda
Usnesli jsme se na budíčku v osm. Všichni se úspěšně vymotali ze spacáků už v devět, což považujem za úspěch. Popijeme trochu čaje, vrátíme Muusu do původního stavu a hurá do civilizace.
Není nám to proti mysli, páč fučí, prší a je lezavo. Míjíme šeltr, kde spalo Áčko, a je nám jich líto – je malinkej, všude kolem jen štěrk. Pak pár posledních bažinek – nevím, jestli se mi po nich bude stýskat – a už jsme v Sirce nebo v Levi (jedno z toho je město, druhé kopec nad ním).
Útokem bereme K-market, před nímž Hans už od rána ochutnává zrádné brusinkové Oluty. (Chutnají jak limonáda, ale mají pět voltů.) Kupuju si spoustu jídla, po kterém se mi stýskalo – jogurt, mlíko, džus… prostě sváču do autobusu.
Nějakou dobu zevlujeme v suvenýršopu, protože IC je zavřené, a pak už nám jede autobus. Tentokrát stojí jen lehce přes třicet euro, Rovaniemi jsme došli hodně naproti.
Cestu trávíme různě – pospáváním, prohlížením fotek, popíjením Olutů, svačením… Pohled Mlezivoura, co se dívá Honsovo očima, napovídá, že bude legrace. Svačí uzené ryby a zlatým fixem upravuje pohled pro Ušu a Zuba. Ještě, že je nás tolik, jinak bych měla obavy, že nás zbylí cestující z autobusu vyhodí. Vystoupíme a Síma se ptá Hanze, zda dnes vůbec pil něco jinýho, než alkohol a marně se mu snaží vnutit vodu. Já mu tedy nabídnu mléko a nejen, že si dá, ale celou litrovku hnedle vyexuje.
Jeho návrh, spát na autobusovém hřišti, nenajde odezvu, stejně jako nápad, odeslat dopis odpadkovým košem.
Plán zní jasně – jelikož je dneska pátek, jedeme na vandr. Kam? No přece na rozhlednu! V nedalekém obchoďáku nakupujem zásoby a hledáme WC. Nějaké jsou zadarmo a nějaké placené, a tak máme další zážitky – průzkum OC, i tam, kam veřejnost nesmí a empatii duší na nejvyšší úrovni (tedy jen Cvalda, Indy, Piňďa a Helča).
Hans se nám ztrácí a opět se nalézá se zásobama alkoholu, co vzal kdoví kde. Zatímco já s Jindrou čekáme na Lenku bloudící po WC, ostatní nám utečou.
Jelikož jsme hamouni, já i Jindra máme pět litrů vody (a kdyby jen vody) v batohu, takže, než ujdem tři kiláky a vystoupáme sto vejškovejch metrů, dvakrát odpočíváme. Na jedné přestávce zkoušíme, jak větvičky v kníru sluší dívkám. Jediný Jindra proti zavedení módy protestuje.
Na kempu nejsou všichni. Ani zdaleka. Je tu Síma s Hansem, já se šťastně shledávám s Martičkou, ale Indy a Máma marně čekají na své dvojičky, s nimiž společně nakupovali zásoby. Dále tu je Bob, ale ten je samostatná jednotka. Zato máme dva ohně.
Hans zapíjí pivo ginem s tonickem a kořalkou nastřídačku a zakusuje želé bonbony – prvními, co jsou fakt dobrý. No, a hlavně děsí kolemjdoucí. Síma je na něj naštvaná a brzy jde spát – bídák jí nepůjčí ani plachtu.
Indy je hrozně vzteklej, a ještě aby ne. Vytáhnul podnikatelskej kufřík a musí teď pít sám a na lačnej žaludek. Poslední jídlo, co má, jsou jáhly. Nakonec tedy vaříme hromadně – nastavovanou kaši (všechno je jednou poprvé), s tím, co kemp dal a cibulkou. Naštěstí byl zdejší koš pohostinný – tři plátky masa a čtyři buřty, z nichž nakouslej byl jenom jeden a ještě jenom trochu.
eM psala pohledy a každý z nás vždy něco přispěl – a je jedno, že v úplné anonymitě a že jsme adresáty neznali.
Cvalda a Bob odešli spát, a tak jsme vypočítali, že se do šeltru ve čtyřech tak, tak vejdem. Jenže najednou slyšíme z lesa halas a pohřešovaní jsou tu. Rozjaření a plní dojmů. Tak nějak jsme tušili, že je vcucla hospoda.
Indy raději uteče, snad aby jim nedal jednu do zubů. A oni nadšení, naprosto nechápají, naše pobouření. Prokoluje pár kořalek – jedna medová, druhá terva – a raději si stelem, abychom uhájili lože. Rozhledna je totiž dřevěná a do všech pater prší, a pod ní, jsou všude jen šutry.
Za slib, že ho namasíruju na letišti, masíruje mi záda Rudánek. A pak Jack zavolá: „Zkouška na Hippiefest!“ a on, Helča, Rudánek i Piňďa skočí do šeltru za námi. Parádička. Dusím se jenom chvíli. Dokonce projevím dobrou vůli a Jacka přikreju. Naštěstí o chvíli později emigruje na Věž a Rudánek si stele ve dřevníku. A tak chvíli spím i na zádech.
Hlasité předčítání