Čtvrtek – den čtrnáctý:
Úprk tří tajtrlíků, společný oběd, sobí večírek
Dnešní den je poslední v divočině, tak jsme všichni rozhodnutí si ho užít z plna hrdla. Skupina A utíká, my zbylí vyrážíme záhy, za to na pohodu. Z Vareskoty, kde se utábořil Jindra s Lenkou, se ozývají divné zvuky. Snad proto na ní Pepa vší silou zabuší. Nebyl to dobrý nápad, jak zjišťujeme záhy – Lenka údery vrací všem a do hlavy. Láká mě na prošlé párky, ale raději se držím houfu.
Po třech kiláčkách jsme u silnice a kempu Pyhäkota (povědomé, že? Znamená „svatý domov.“) Je tu obrovský šeltr (tak pro 15 lidí) a kota, která připomíná koloseum – má stupňovité sezení. Vypadá dost prastaře a Pinďa tvrdí, že právě zde měl proběhnout včerejší večírek – místo ohniště by se dal stůl, na němž bych já postupně všechny namasírovala, a ostatní by koukali.
Venku je spousta informačních zábavných cedulí. V jezeře se nesmí mýt vlasy a rosomáci jí zásadně hilly, patrně.
Chvilku dumáme, zda půjdeme po silnici, ale nakonec rozhodnem – poslední den! Tak ať si něco užijem! Tudíž bažinami, bez chodníčků, do kopce. Ono stejně poprchává, takže mokří budem tak jako tak. Ještě, že mám zapůjčené hole od Lenky. Vcelku bodnou a nejen mně.
Zavrhujeme zkratku zimní cestou, svačíme oříšky, slané bonbóny a müsli, a pak se zase vracíme k silnici. Bavím se s Pepou a objevuji, že pokud neznám jeho syna, tak jsme se jen někde těsně minuli. Je totiž Filištín.
V kotě Aekenusjärvi docházíme skupinu A, přesně jak jsme byli dohodnuti. Co v plánu nebylo, že jen co jsme dorazili, vzali nohy na ramena a ten den jsme je už nespatřili.
S Marťou si vaříme kari s rýžovýma nudlema, každá dle svého gusta. Máme ho spousty a přecpeme se, až je nám oběma zle. Těžko říct, zda jsme na tom lépe než Pepa, co má rýži s čínskou polévkou.
Nějak se zmátoříme a jdeme dál. Kocháme se osikama – konečně strom, co není bříza ani borovice. Deset kiláčků přes malebné kopečky a už jsme na Muuse, denní chatce mezi dvěma jezery (ač rybolov je v nich přísně zakázán).
Uvnitř srubu topí Bob jako šílenej, snad aby mu uschly svršky zmáčené celodenním deštěm. Stále mrholí, ale většina vytrvale sedí venku u ohýnku. Helča peče maso, Cvalda si opéká koule, Jíťa s Pepou aspoň vaří čaj a vodu na praní. Nakonec však déšť vyhrává – zesílí a zažene nás dovnitř.
Co si budem povídat – třicet stupňů není úplně pokojová teplota, ale na takovou masáž… Nejprve jsem zmastila Boba – natáhl se na lavici, a kam se hrabe jakýkoli masážní stůl. Druhý přišel na řadu Piňďa, který tvrdil, že se jen proto šel opláchnout do jezera. Další přišel na řadu Indy, také pro tuto příležitost umytý.
Konečně dorazila Lenka s Jindříškem, a to teprve začal večírek! Smontovali stínítko na svíčku v podobě sobů, kteří se ihned rozeběhli po stěnách, čímž inspirovali Cvaldu k činům. Prapodivně si spletl a sepnul vlasy, svůj sobí zvonec si pověsil na krk a z telefonu pustil originální laponské songy. Začal tančit, popustil uzdu své bujné a nezkrotné fantasii a vymýšlel si, co laponský text znamená v češtině.
Do oběhu jsem poslala svojí sedmičku vodky, namasírovala Lenku a ta mi masáž vrátila.
Štafetu v tanci převzal Piňďa, a povím vám, že to byl pohled k popukání. Oděn jen do trenek a originálních poro porohů, předváděl Tanec nerozhodného sobího samce v říji.
Romantiku stínových sobů chtěl Cvalda zdokumentovat videem. Začal točit a poprosil: “Teď řekněte někdo něco chytrýho!” a odpovědí mu bylo několikahlasé: “Nesem vám noviny…” tudíž z poučného videa nebylo nic.
Posledního jsem masírovala Jacka, zatímco Lenka mastila záda Jindrovi. Ti zodpovědnější z naší tlupy usoudili, že když máme brzy vstávat, je nejvyšší čas ulehnout. Proč jsme vymysleli, že musíme ležet všichni spolu mi není jasné doteď, ale když jsme si drobátko zahráli tetris, podařilo se. Stejně jako Indy jsme chtěla spát na verandě, ale vzájemně jsme si to zakázali.
Společný spánek stál za to! Chr… přřř, chr…. přřř, chrupičky-chrup… chrápalo se ze všech stran. Napresovaná jsem mezi Indym a Bobem, z nichž ani jednoho se nelze nedotýkat. Občas dostávám kopanec od Jacka do hlavy. Dveře se v pravidelných intervalech otvírají a zavírají (dle toho, jak kope Cvalda do hlavy Indyho), takže ve srubu jsou buď tři stupně, nebo třicet. Do rozednění pobíhají nám nad hlavou stínoví sobi.
Ale za empatii duší ta noc přeci jenom stála, ne?
