Neděle – den desátý:
Zpíváme a vidíme poro, Fifinka s Pupíkem, Haiku
Když vstáváme, venku neprší a plachta se zdá docela suchá. Jen eM zmokla karimatka, jelikož ji vystrčila z domečku.
Indy nám utekl, ale zbytek necháváme za sebou. Zpíváme si, běháme, děláme blbosti. Äkasmilly, mlýn na břehu jezera, kde přes sezonu funguje kavárna, jen zběžně omrknem a hurá dál! eM zahlédne v dáli před sebou Jíťu s Pepou a Indyho, se slovy: „Támhle jsou moji kamarádi!“ se ihned rozeběhne.
Indy se na nás šklebí, že chce vidět nějaké soby, a že radši jde, než mu všechny vyplašíme. Necháme mu náskok a pak pokračujem stejným stylem dál… a vidíme spousty poro.. tedy tři, ale každého zvlášť. Jdem prodlužovačkou přes další zavřenou kavárnu, a tak dorazíme až po těch, co vyrazili po nás. Zmoklé jsme jako slepice.
A tak se uchylujem do koty, a pokoušíme se usušit. Skupina A utekla už ráno dál, Jindra s Lenkou šli za nimi, zbytek až na Boba se vydal na procházku po okolí.
K naší kotě přijde párek Finů. Chtějí se usalašit vevnitř, pak se ptají, jak dlouho už jsme na tripu, načeš se vymluví na psa, že je mu vevnitř příliš teplo a raději se usídlí v dešti u ohniště. Rozpékají si chleba, popíjí kahvi a marně přemlouvají Pupíka (kolii jménem Puppy), aby snědl granule tím, že mu do nich nakrájí klobásu. Martička s nimi zapřádá rozhovor. Baví se o nás, o nich, o Finsku a o světě vůbec. Smějí se, když jim tvrdí, že tu vůbec nejsou ryby. Já si s nimi se svojí angličtinou moc nepokecám, ale za to od nich dostavám chleba, sýr, salám a máslo. Věci, které slibují, že neumřeme hlady dřív, než se doploužíme do Äkäslompolo, námi překřtěného na Umpalumpu.
Zalezu do Koty a začnu vařit řepovo-hrachovou polévku. Zbytek naší podivné společnosti se začíná vracet z výletu, podivně rozrušení. Pepa se shání po Piňďovo kotlíku, mizí a opět se vrací. Pak už nevydrží a vyhrkne: „Oni chytili šest štik! Jdu jim pomoc kuchat!” A je to venku.
Netrvá dlouho a kota se zaplní. Indy a Jack, rybáři, kterým patří dnešní sláva, jsou promoklí na kost. Převlékají se, suší sebe i mokré oblečení.
Já s Helčou a Jíťou se jako v prvobytně pospolné společnosti chápeme vaření. Naporcovat, nasolit, zabalit do alobalu spolu s darovaným máslem. Na pánvičce rozehřát Bobovo sádlo a usmažit všechno, co půjde. Do kotlíku k masu z hlav přidat sušenou zeleninku. K tomu uvařit bramborovou kaši, které všichni mají dost.
‘Mamuti, mamuti… na kořínky na bobule seru ti…” Ne, dnes opravdu není dobrý den pro to, být veganem.Koluje smažená ryba, kaše a čaj, na tu pečenou si musíme chvíli počkat. Cpeme se, až se nám dělají boule za ušima a shodujeme se, že štika je nejlepší ryba na světě. Trudomyslnost, hrozící pohltit našeho ducha, kvapem mizí.
Nakonec si k nám na chvíli přisedne i Fin s Fifinkou. Rybu odmítají, ale učí nás pár finských slov – třeba Tuli není výzva k obejmutí, ale oheň. Náramně si s nimi popovídá Cvalda za pomoci svých nedocenitelných papírů.
Steleme si povětšinou v kotě, opět trochu nasardinkovaní. Piňďa přikládá na oheň a čte nám pár pohádek z časopisu historie na dobrou noc…
Večer nemá chybu. Jen lituju, že nejsme všichni. Někteří utekli na Kotamaju, aby si k večeři mohli dát chleba namazanej bramborovou kaší…
