Sobota – den devátý:
Rozcestníky lžou, dělíme se, flákáme se
Tento kemp opouštíme v lepším stavu, než jsme jej našli. Jack s Indym srovnali podlahu ve starém dřevníku, Piňďa sám – hrdina – vysypal lodnu plnou hoven z kadibudky do bedny k tomu určené. Vyrážíme docela pospolu.
Dnes začínáme poprvé pochybovat o pravdivosti značek a kilometráže. Blátíme se bažinama, přeskakujem popadané stromy a větve. Ani po posílení Pepovo tatranským čajem, co nějakým zázrakem přežil až do devátého dne výpravy, nejde cestování líp. Helča do jedné z bažin vinou padlé borovice zahučí. Elegantně, po zadku, takže některé části z ní i zůstanou suché.
„Mělo to být pět kiláků.“ Šklebí se Rudánek, konzultující náš pochod s GPS. „Ušli jsme čtyři a jsou to ještě tři…“
A tak si raději zase zpívám. Tentokrát si k tomu lovím Lenku. Všichni společně doputujem k rozcestí, kde si můžeme vybrat šeltr Äkasmilly nebo jezero. Skupinu A láká jezero do té míry, že nám utečou hned, jakmile Hans provede největší srandičku všem, co půjdou po nás – na rozcestník svou zlatou lihovkou dokreslil hezky orosený půllitr.
Výhled na jezero se mnohým z nás zalíbil do té míry, že se v něm rozhodnem setrvat. Jack s Indym loví ještě o trochu neúspěšněji než obvykle. Jack si štiku už namotával, ale překousla vlasec. Jindra s Lenkou vyhrožují, že se půjdou koupat, ale nápad vzdávají, není dost dobrý přístup k vodě.
Ale uděláme si hezký večírek. Lenka nás vykrmuje. V rámci seriálu „Vaříme s Lenkou“ je nejprve smaženice, pak kuře na paprice alá Dobrý hostinec, čína ze skleněných nudlí, placky, místo chleba k snídani (ve veganské i neveganské verzi) a jako desert knedlíky s borůvkama, oslazené brusinkovou marmeládou. Popíjíme nesladký Tuarég a je nám fajn. Spát jdeme jen chvilku po stmění a za chvíli už na plachtu dopadají první kapky…
Hlasité předčítání