Pátek – den osmý:
Marty stop, zklamání Rauhala, silnice, zpěv, aktivista
Vstáváme zavčasu, už od večera nás děsí představa 22 kiláků nezáživnou cestou, zejména po silnici. Podléhám regresi, ještě než k té proklaté silnici dojdem – zpívám nahlas všechny písně, co mě napadnou. U silnice čekáme, až budeme všichni. Nedočkáme se a tak šlapem směr Rauhala. Nenechte se oklamat, s Vallhalou nemá společného vůbec nic. IC inzerované v mapě jsou jen tři cedule u silnice, baráček, co jsme si usmysleli, že by byl parádním motorestem, zeje prázdnotou. Nejbližší autobus jede až navečer a přiblížil by nás asi šest kiláků.
Svačíme, když zastaví tranzit a konečně se dočkáme těch, co postrádáme – eM, Símy a Rudánka. Zlákáni hillami došli až k rentovacímu srubu na druhém břehu jezera, když došli k silnici, nevěděli, zda doleva nebo doprava, a tak stavěli auta, aby jim poradila. Tihle je vzali, přestože původně mířili na opačnou stranu.
Spolu nejsme dlouho, neb se opět dělíme. Helča a Jack a Jíťa s Pepou to berou přes bažinky s kopečky. Pevně doufáme, že je ještě někdy uvidíme.
Rauhala je nekonečná. Přesně ten typ vesnice, kde nejde zaparkovat a nechat auto, protože je to spíš shluk samot roztahaných po širém okolí. V mapě jsme si vyhlédli odpočívadlo, kde si dáme pauzu, ale vůbec jsme ho nepotkali. Svačíme pak u menšího jezírka a bereme vodu ze stružky, co je jen trochu hlubší louže. Voda v ní je červená, ale co. Jediné, co nás od pití vody dokáže tenhle zájezd odradit, jsou mydlinky.
Míjíme Husky stanici a k poslední zastávce se opět ploužím sama. Málem mi zastaví auto, ale pokazí mi to Piňďa, co se v tu samou chvíli vyřítí z lesa. Dojdeme Boba a snažím se ho zlákat k zpěvu. Na Asonanci se přidá. Na poslední pauze chytám druhej dech a pak s Martou hnedle vybíháme kopec za zpěvu oddílových písní. Pravda, táhne mě za ruku a chvíli si hrajeme na Kikinu – oddílové dítě, co je téměř autista.
Na vrchu nám kazí radost zaparkované auto – snad Pahtawuoma nebude obsazená! Naštěstí – naneštěstí, nám jeho majitel kráčí naproti.
Tváří se zběsile, a tak mu předhazujem Indyho, že on jedinej umí anglicky. Do zblbnutí opakuje „Toilet cleaning.“ Patrně má něco proti našemu sportu stavění Ještědů. A že koty nejsou pro takovej houf lidí, jako jsme my. (A to nás zrovna bylo jenom devět.) Jako by záleželo, zda kadibudku naplníme najednou, nebo postupně. Nakonec nás nechá být s tím, ať po sobě záchody vyprazdňujeme, ale jak, to nám neprozradí.
Společné vaření s eM dneska nějak nedopadne. Ještě, že máme Jindříška, co jí jak houby, tak máslo. Trucuju jenom trochu. Ten večer nejsem jediná. Večírek překazí déšť, a tak jdem brzy na kutě. V noci ještě vstávám, protože mě budí světlo ohně, který Jack opět rozdělal. A tak počítáme, jak rychle se musí prodlužovat noc, aby to do rovnodennosti stihla. Dojdeme k tomu, že o 15 minut denně.
Hlasité předčítání