Čtvrtek – den sedmý:
Rybaření, Mustakero, Okouni, Hloupé vtípky
Ranní úklid koty je věc téměř nemožná. Snažíme se vypadnout zavčasu, ale Jindříšek s Lenkou spí ve dřevníku i po našem odchodu. Tedy po tom, co uvolňujeme kotu Moravákům a jakési typické Laponce. Vřítila se do ní jak velká voda se třema plnýma taškama a začala s přípravou pokrmů zhruba pro armádu. Bavit se chtěla výhradně se mnou, a tak to moc nedopadlo.
K Pallasjärvi byla cesta krásně malebná, za to záludná. Bob, eM a Síma si zašli deset kilometrů. Připadala jsme si jako dítě, když jsme chodili s tátou na výlety k Protržený hrázi – úplně stejnej ráz krajiny.
Na zbloudilce jsme čekali u jezera a čas si každý krátil po svém. Jack a Indy neúspěšným rybolovem (po chvilce zmatků, zda se vůbec rybařit smí), zbytek vařením, koupáním či opláchnutím. Nechtělo se mi převlékat a pak sušit plavky, tak jsem šla na Evu. Samo sebou všichni slíbili, že se nebudou dívat. Až fotky prozradili, že lhali.
Když dorazila eM, uvařili jsme si bramboračku ze sušené zeleniny. Osvědčila se. Tentokrát jsme ji zvládli. Máslo bylo jen v mé porci, houby zas jen v její.
Když si jezera dostatečně užili i bludiči, pokračovali jsme na Mustakero, flek s názvem téměř Mexickým, jak tvrdil Piňďa, a povahou velmi trempskou. Pominu-li kilák, který vedl po silnici, byla k němu cesta jedna báseň – traverz přes tři hezké zalesněné kopečky, bažin jenom trochu. Nebyly nepodobné vojenským brdům. Ve zdejší „kempovce“ nás pobavil zápis Čecha, který nedaleko spolu se svým kamarádem a kamarádkou čekali celou noc na polární záři. Záře se nekonala, zato mrazivá noc sblížila zbylé dva do té míry, že se stal křenem. Snad proto byl zápis přes tři stránky.
Pokračovali jsme dál, snad proto, že další flek byl u jezera a Indymu pomalu končilo rybářské povolení. Chata u Keimijojärvi byla maličká – pět se nás do ní vešlo jen proto, že dva spali na zemi, a ještě uprostřed bažin. Měla dva dřevníky, tak jsme se nakonec zvládli ubytovat všichni. Sesedli jsme se u ohně a vařili společné čajíčky. Já připravila opět kari. Bob, Indy, Rudánek a Piňďa společně šoulet – tedy hrachovou polévku s kroupama a slaninou, co za šoulet vydávali. Jen Jindra s Lenkou měli tři chody jako obvykle.
Najednou přiběhl Indy. Potměšilý úsměv na tváři a na rtech provokativní dotaz: „Hele, hodí se do šouletu okoun?“ Šéfkuchař Bob opáčil, že ne. Ale to určitě jen proto, že sám ryby nejí. Ryba byla malinká, ale jelikož byla první tohoto zájezdu, všem zvedla náladu. Bob jí vykuchal a Indy osmažil na pánvi. Každý měl aspoň sousto.
Popíjíme pak do večera čajíčky, bavíme se hrou na Mámu a Tátu, vtipy na úrovni třetí třídy a stavěním Ještědu na kadibudce (po šouletu to prý šlo moc dobře). Chlámali jsme se, až jsme se za břicho popadali. Západ slunce nad jezerem, to je krátký pořad na dobrou noc místo večerníčku, na který si člověk rychle vznikne.
Hlasité předčítání