Pondělí – den čtvrtý:
První sobi, finština, večírek, hra s písmenky
Nespíme moc dlouho, ale než si uvaříme snídani (Manu – stačí přidat vodu a zamíchat!), Bob, Hans, Síma, Ruda a Cvalda mizí kdesi v dáli. Nu což, dobře jim tak.
Většinu dne jdu sama, protože se ploužím a Martička, ač se už od pátku ohání tím, že máme všude chodit spolu, mi utekla. (Ještě aby ne, když má aspoň o pět kilo lehčí batoh.) Ale vůbec mi to nevadí, páč celý den přemýšlím o nesmrtelnosti chrousta (a jiných podstatných otázkách), kochám se poro, kterých potkávám spoustu – několik stád i jednotlivců, a moc si výlet užívám. Utěšuju se tím, že Jindra s Lenkou
ještě ani nevstali a tudíž nejsem poslední.
Skupinu B docházím na polorentovací chatě Sioskuru (půlka je k pronájmu, druhá zadarmo), A právě odchází. Dostanu napít čaje a pár lžic polévky od Indyho, s eM svačíme chleba s pomazánkou. Až když sedím v teple, zjišťuju, že je venku docela nevlídno. Dochází nás tu i Jindříšek s Lenkou a odcházíme docela spolu.
Poslední úsek cesty jdu s Lenkou. Zkoušíme empatii duší – půjčuju si její hole, měníme si batohy – má ho lehčí a lépe se nese. Snad proto, když dorazíme, jsem ráda, že jsem ráda, zato Lenka s eM jdou sbírat Hilly. Ušli jsme nějakejch dobrejch 20 kiláků.
Dnešní večer nebylo hezky, ale pěkná zima. Patrně proto, že sroubek Pahakuru stojí na strašném vídrholci. Ocenili jsme prostorné letiště uvnitř a hned si nás na něm devět ustlalo. (na každého nocležníka vyšly přesně čtyři prkna.) Většina z nás vařila uvnitř na plynovém vařiči, co patří k vybavení chaty.
Ale Piňďa, jako správnej tremp rozdělal oheň, a když se po Hansovo představení s vteřinovým lepidlem, botou a palcem, někteří rozhodli uložit, zbytek nás se kolem něj sesednul. Koluje čaj, občas ochucený něčím ostřejším – zbožím se vzdalující se civilizací vzácnějším a vzácnějším.
Učili jsme se finsky větu “Se haisse jalka jalka.”, tedy “Mně smrdí noha noha.” páč množné číslo jsme ani s pomocí Indyho příručkou finské konverzace dát dohromady nedokázali. Cvalda pilně trénoval větu „Odota Poro“ – „Čekám na soba“, kterou byl pevně rozhodnut odpovídat na všechny dotěrné otázky Finů. I jiný moudra jsme trénovali, leč do rána zapomněli. Ale moc jsme se nasmáli Cvaldovi, který měl vytištěno zhruba dvacet finských slov a frází a jejich kombinací dokázal vést dlouhou rozpravu na otázky vesmíru, života a vůbec všeho.
Netuším jak, ale nějakým způsobem jsme se dostali k vizi Yettiho, jak drží Cvaldu jako malé dítě při vyprazdňování. Yetti se ptá: „Už budeš?“ a Cvalda neodpovídá, jen kope nohama…
U ohně nás zbylo sedm, když někdo vznesl záludnou otázku, kam že to vlastně zítra jdem? No, na Rihmakuru. Kdo by si to dokázal zapamatovat? A tak jsme se usnesli, že bude bohatě stačit, když si každý zapamatuje jedno písmenko, tak, jak jsme seděli v kruhu:
Andy – R (jako má druhá iniciála)
Indy – I (z nějakého důvodu jsme mysleli, že tvrdý)
Helča – H (proč asi)
Jack – M (jako mistr)
Jíťa – A (podle mě, páč jsme stáli proti sobě)
Pepa – K (jedinej jenom tak)
Martička – U (jako uličnice)
Piňďa – Ru (jako Rum bez Jacka)
Strašně moc nás to bavilo. Trénovat. Zvládnout dát celý název do kupy, i když jsme se zamíchali. Jak málo nám stačilo k obrovské zábavě. A co teprv, když odešlo H, A a K spát, a když Jack obíhal Piňďu, byli jsme Rumy – Rum, Rum – Rumy.
Tu noc se ještě nestmívalo, ale z mých vyměřených čtyř prken jedno obsadil Jindra a další Síma. A když jsem pak dostala dokonce jednu do zubů, i tráva mokrá rosou a vítr před srubem vypadaly mnohem lákavěji.
Hlasité předčítání