Úterý – den pátý:
Hannakuru, Suaskuru, Montelinmaja, Rihmakur
Tohle ráno se zformovaly skupiny, v nichž pak chodíme víceméně až do konce: Skupina A – Síma, Hans a Rudánek, skupina C – Jindříšek s Lenkou, D – samostatná jednotka Bob, který ale nakonec většinu tras absolvuje se skupinou B, tedy zbytkem zájezdu.
Máme před sebou určitě dvacet kiláků, ale skupina B a C nikam nespěchá. Cvalda i Piňďa předvádí exhibici nahých antických těl s kládou. O něco později Jindříšek prokazuje své elektrikářské dovednosti, když zručně deaktivuje požární hlásič, kterému se nelíbil kouř stoupající z jeho placek. Jednoduše vyndá baterku a vrátí jí (snad) až když dosmaží.
S eM poprvé snídáme chleba a ne manu. Den začíná slibně, protože až na Hannakuru jdeme po rovince, chvilku možná i z kopce. Hanakuru je téměř sídliště – tábořiště, s romantickým výhledem na jezero. Je tu polorentovací srub, free kota, dokonce i sauna. Je vlastně v ďolíku, takže vůbec nefouká.
Přeběhneme kopeček a jsme na Suaskuru, kde si vaříme oběd. Zdejší kota je parádní – obrovská a vybavená houpacím křeslem. Nějací turisté si vaří na ohni, ale když přijdem, raději nám ho uvolní a jdou vařit dovnitř na plyn.
Nejtěžší máme před sebou – výstup na Lumikéro. Největší záludnost zdejších kopců je, že i pár kroků před vrcholem se člověk může zabořit po kotníky do bažiny. A pak se fakt sandále k pochodu moc nehodí.
Nejhorší je, že ty kopce nebyly vůbec vysoký. Tenhle měl nějakejch slabejch 700 m. n. m., a když jsme se na něj vyšplhali, všechno pořád bylo na dosah ruky, a krom těch bažinek měl vysokohorskej charakter.
Ke konci jsem se opět ploužila sama, ale přiběhl ke mně jeden poro tak blízko, že stačilo natáhnout ruku… jenže na Montelinmaje pózovala sobice, tudíž můj zážitek nikoho nezaujal.
Montelinmaja je, jak hrdě hlásá, úplně malinká chatička z roku 1900. Dvě dvojlůžka povlečená sobí kožešinou a otevřený krb Helču s Jackem a Cvaldou svedla k tomu, že zůstali.
Opět jdem všichni spolu, doslova v houfu. Když brodíme potok, a mě na kameni sklouzne noha, ostatní mě vytáhnou na nohy téměř dřív, než dopadnu na zem (či-li do vody).
Míjíme ještě polorentovací chatu Nammalakuru, chatu, kde je čistě povlečeno. Poslední kilometr a jsme na Rihmakuru. Skupina A má už oheň. S koty je vyhodili nějací finové. (Funguje tu pravidlo posledního – kdo přijde poslední, má právo na lože pod střechou, ti před ním ho musí pustit, prostě se sbalit a vypadnout ven… až do půlnoci. Tedy aspoň takhle to tvrdí Hans.)
Propuká první větší panika kvůli jídlu, s eM jsme někde prošustrovaly fazole. A den, kdy si budeme moc něco dokoupit, se pořád mění a vzdaluje. Jen Piňďa je úplně klidnej, tvrdí, že má jídla dost na čtrnáct dní. Občas se tváří, že pro všechny.
Síma a Hans patrně poprvé tento vandr staví plachtu, stěžují si na zimu a jdou brzy spát. U ohně záhy zůstanu jen já, eM, Piňďa a Indy, a tak si uděláme večírek s lahví Rumoviny, co odněkud vyčaruje poslední jmenovaný. A tuhle noc je poprvé tma a hvězdy, ale stejně jdem spát s úsvitem. Jen chvilku před ním nás navštíví dva Fini s vlčákem. Večírek si udělali v Pallasu a zvládli dojít až sem. Hledají nějaké stromy, aby si postavili hamaky. Prostě sympaťáci od pohledu. Popřejeme jim hodně štěstí. Stromů tu pár je, ale ten nejvyšší má dva metry.
Já se nakvartýruju do koty, kde mi Ruda drží místo. Ostatní se obtočí okolo kamenů hned za lavičkama. Uvnitř koty je asi 30°, páč jeden z Finů až do rána topí.
Hlasité předčítání