Středa –den třináctý:
Krmení kuukkeli, palačinka pro Fina, Vožralák 4
Budí nás telefonát od Hanse. Na Kotamaju dorazila, jak překvapivé, jen skupina A a absolutně netuší, kam má jít. Prozradíme jim, že sraz je dnes u jezera Pyhajärvi, kde se má tábořit.
Díky telefonickému budíčku jsme vzhůru, tak tedy vstanem. V plánu máme snídani na molu. Najednou zaslechneme křik a cvrkot a přímo do šeltru, kde jsme ještě před chvílí spali, zamíří zhruba 60 dětí. Tábor? Školní výlet? Každopádně jsme rádi, že nás nezastihli ještě ve spacácích. Lenka běží poklidit šeltr a pak se teprve vrháme na palačinky a skyr. Kocháme se rybami plujícími na dosah ruky. Marťa vyhrožuje, že si půjde zaplavat, ale do jezera strčí jen nohy.
Vracíme se k šeltru zabalit a děti záhy odchází. Provoz je tu tedy jak na Václaváku. Než se vydáme na cestu, bavíme se krmením kuukkeli. Sojky zlověstné jsou totiž ochotné zobat všem z ruky. Po půl hodině usilovného krmení, asi všechny přecpané zapadaly do bažiny. Pak už jsme totiž žádnou nespatřili.
Po chvilce váhání nad mapou, se rozhodujeme pro cestu delší, ale okolo kopce. Dojdeme k další kavárně (zavřené) a potkáváme sobici, co se vůbec nebojí. Chvilku se kocháme a Lenka se ji snaží nalákat na dosah ruky, marně. A tak jdeme dál. Okolí vypadá, že nás dnes nečekají žádné kopce, a i bažinky jsou parádní, plné borůvek a hilly.
V čase oběda dorazíme na kotu, kde přesně dle našich předpokladů, značná část naší společnosti spala. Dle původního plánu měly být k obědu koule a kaše, ale od včerejška máme ještě pár palačinek plněných uzeným masem a sýrem.
Kromě nás odpočíval v kotě i jakýsi finský cyklista. Zatímco jsem palačinky ohřívala na pánvi, dorazila Lenka, která se zdržela kocháním bažinkami, potokem a kopci. Hned ji napadlo, že by bylo pěkné se s ním podělit.
„A jak se to řekne anglicky?“ šklebím se na ní. „Zvládnu to německy – Das ist typische tschechische Gericht. Möchten Sie nehmen?“ Směju se a pak dodám: „Anglicky to bude něco jako – This is a traditional czech specialit…“
Po chvíli usoudím, že je oběd dost ohřátý, tak prostě k finovi natáhnu pánvičku: „Pancakes with cheese and meat.“ Nebo tak nějak. Je to jedno, protože, když on na nás promluví anglicky, nerozumíme mu ani slovo, jak silný má přízvuk. Evidentně pochopil, na palačinku se vrhá tak lačně, že nás překvapí. Shltne ji, poděkuje, nasedne na kolo a mizí v dáli.
Jindra navrhuje dát si kouli jako druhej chod, ale Lenka protestuje, že nemusí hned všechno sníst. Dáme si tedy jen chleba a paštiku, ale i tu mu vyčítá, a pak následuje exhibice na téma: „Co všechno má ještě Jindříšek v batohu.“ Je toho spousta, tak se Lenka ukonejší.
Razíme dál, už nemáme být daleko. Ale jsme. Rozcestníky tvrdí, že půjdeme 4 kiláky. Pak 5. A zase 5. Usuzujem, že jim došly rozcestníky s jinými čísly a raději si dáme sváču. Martička zase trucuje a chce nám utýct. Můžem snad za to, že jediná veganská věc na chleba, co měli v Äkäslompolo, byla hořčice?
Nakonec na nově vzniklý kemp Kuukkeli – Vožralák 4 dorazíme docela zavčasu. Marťa mi sní všechny fazole a tak jím s Jindrou a Lenkou koule s kaší a jako dezert si vaříme těstoviny s kakaem, u nichž musíme Jackovi pózovat.
Vaří, kolují a popíjí se čajíčky – s cukrem získaly úplně jiný rozměr -Indiánsky sladký tuarég, Bobův borůvkovej s lehkým nádechem alkoholu. Také si vyměňujem hnusné bonbóny, co jsme včera všichni hojně nakoupili. Pak masíruju Cvaldovi záda a jsem za to náležitě oceněna.
Začíná lehce poprchávat a společnost se rozchází – Jindra s Lenkou ke kotě o půl kiláčku dál, někteří do stanu, další do srubu. Zbývám jen já s Martičkou a Indy s Pinďou. Ten nám vypráví o kouzelných, dávno zašlých pražských pajzlech typu Špína. Marťa dala k dobru Vallhalu, prapodivný likér, ze všeho nejvíc připomínající sirup proti kašli.
Nakonec chlapi zůstali v šeltru a my s Marťou jsme se stulily ve srubu na podlaze a spaly a spaly a spaly.
Hlasité předčítání