Neděle – den třetí:
Infocentrum, převozník a kavárna bez kafe
Domluvilo se, že se u IC sejdeme zase všichni v devět, ale snad nikdo tomu nevěřil. Síma nás vytáhla v osm ze spacáků, abychom nikomu nepřekáželi. Trochu zbytečně, řekla bych. Uvařili jsme si s eM snídaničku – bramboračku s houbama (cha, cha). Navštívili IC, kde nás asi nejvíce zaujaly toalety, a kde jsme nakoupili a rozeslali pohledy, prohlédli si suvenýry a Laponskou expozici. Na závěr nám pustili krátký film ve finštině s anglickými titulky o parku Pallas-Yllas tunturi, v němž máme strávit následujících čtrnáct dní.
Kolem jedný jsme se konečně všichni – sbalení a usušení – dohodli, že můžeme vyrazit. Směr Hetta centrum, obchod a převozník. Jsme opravdu podařenej zájezd. U obchodu se zaseknem asi na hodinu a to i přes to, že je alkáč zavřenej. Koupím si klóbrc s moskytiérou, který je tak neelegantní, jak to jen jde a první zdejší specialitu – celozrnnou placičku plněnou slanou mléčnou rýží. (Mňam!)
Indy volá převozníka, úplně neromanticky telefonem, né zvednutím praporku a zvoncem, jak tvrdil Hans, že se to tu obvykle dělá. A za půl hodiny se můžeme nalodit. No, paráda. Prý, že nás vezme na dvě várky. Jedu s tou první, menší polovinou. O člunu jsme mysleli, že uveze tak dva pasažéry, tak sedm prý taky – poctivej švédskej, armádní. Tak chraň bůh, ještě, že máme ty záchranný vesty. Připadám si, jako když jsme tuhle s Lenkou a Jindrou zkoušeli, zda se do kánoe vejdou tři lidi a dva psi. Naštěstí to ale klaplo a vystupujem na druhém břehu. Dostaneme množstevní slevu – platíme jen 8 euro za osobu, místo obvyklých 10.
Jíťa s Pepou využívají časové prodlevy druhé várky a jdou si zaplavat. My se jim i těm na lodi ze břehu pošklebujeme. Druhá půlka se tak bála, že dopila erární koskenkorvu (vodku koupenou z vrácených plechovek). A není divu. Na některé nezbyla ani ta vesta.
Tak ještě gruppenfoto na molu a po obstrukcích můžeme vyrazit. Do kopce! To je skoro na reklamaci zájezdu. Jack nás v červnu nahnal na Fatru, abychom o kopce nebyli ochuzeni, a oni tu jsou taky! No dobře, nebylo to tak strašný, ale batoh jsem měla nechat doma, nebo mu pořídit nožičky. Určitě měl víc jak dvacet kilo. A jinak paráda! Pohádkově malebná krajina – břízky a borovice, borůvky a Hilly, bažinky, mech a lišejníky, sem-tam nějaké jezero, blankytně modrá obloha a příjemných 16 °C. Jenom soba jsme žádného nepotkali.
Flákáme se, prý proto, že je neděle. Zůstáváme tábořit na Pyhäkeru, v tábořišti se zavřenou kavárnou, (Sezona tu začíná až příští měsíc.) už ve čtyři, v nohách máme tak osm kiláků. S eM si k večeři vaříme červenou čočku na kari s rejžovejma nudlema a okolí bavíme tím, jak se kočkujeme, pošťuchujeme a dohadujeme. Někteří se jdou ještě projít po okolí, fotit a sbírat houby, ale my dvě si jdem raději zdřímnout. První se vrátí Helča, že jí utekli. O hodnou chvíli později přijdou i ostatní a Jack má nějaké fotky poro (čili sobů). Má z nich ohromnou radost, zejména proto, že skupina A tvrdí, že první týden potkali jen ty, co se jim vyhýbal autobus.
Někde tady začíná hra na Mámu a Tátu. Z kraje jsou role trochu nejisté, ale později se ustalují tak, že Máma je Cvalda a Táta Rudánek. Začalo to naprosto nevinně – tím, že spolu vařili. Pak si spolu ustlali pod kioskem a vznikla z toho legrácka, která nás bavila celej vandr. A stačilo, jen aby místo přezdívek použili tato oslovení. Ale když se vžili do role… jako třeba:
“Táto, dneska jsem se oholila!”
“Já si vzal čistý rentírky!”
“To bude noc…”
Kolem osmý jsme se u ohně sešli všichni. Vařily a kolovaly rozličné čajíčky, domlouvala se trasa na ráno, vedly se různé řeči.
Opět jsem všechny pobavila, když jsem v tašce míchala oříšky. V rámci Martiččinýho veganství jsme jich měly opravdu spousty, ale zjistily jsme, že když je nenapytlíčkujem, budeme je tak akorát nosit v batohu a nikdy je nesníme. A tak jsme je napytlíčkovaly a kus rozdaly, protože to, co se sní, už nikdo nemusí nosit.
Ani tuhle noc nemohla být řeč o nějaké pořádné tmě, a tak jsem ráda, že jsem spala v boudě.
Hlasité předčítání