„Navrhuji změnit směr.“
„Já vím, že navrhuješ,“ odsekla Jenny.
„Mohu převzít řízení a bezpečně vymanévrovat,“ oznámil klidný ženský hlas umělé inteligence.
„Seru ti na to,“ zamítla ostře.
„Při této rychlosti, výšce a směru zhruba za minutu narazíme do poměrně vzrostlé lípy, a to by znamenalo konec pro nás obě. S pravděpodobností devadesát sedm celých dvě procenta ti knipl prorazí spodní čelist, rozdrtí hrtan a přerazí vaz. Nemluvě o dalších závažných zraněních, ale jelikož bude tvůj krk napíchnutý na kniplu, už ti nemusejí dělat starosti. A mě nejspíš zrecyklují, protože poškození bude natolik závažné, že se oprava jednoduše nevyplatí. Ovšem, máme mizivou šanci, že půjde o velmi starý a prohnilý strom, v takovém případě možná přežiješ, ale protože máš fakticky na hovno zdravotní pojistku, nikdo tě už nesešije do použitelného stavu. Žádní nanoboti, žádné bionické implantáty. Nada. A tomu já říkám konec pro nás obě,“ pronesla umělá inteligence v režimu nastavení mírného sarkasmu se špetkou vulgarity.
Jenny zkřivila tvář zhnusením a nervózním pohledem zkontrolovala knipl ve svých dlaních. Odhodlaně ho sevřela a přidala plyn.
„Ach, už rozumím, sebedestrukce,“ odtušil přátelsky robotický hlas s nádechem radosti z pochopení situace.
Řidička si otřela slzy z očí.
Krajina za okny ubíhala čím dál rychleji. Jenny už byla myslí mimo tento svět. Najednou si užívala jeho poslední okamžiky, vůni koženého potahu sedaček, zrychlení, které jí tlačilo záda do opěrátka, míhající se zeleň za okny a blikající kontrolky na palubním počítači, se kterými se za svou řidičskou kariéru ještě nesetkala. Byla to zvláštní poetická chvilka. Slaná slza něžně pohladila její rty. Už to bude.
Auto prudce zvedlo výšku. Jenny se zabořila do sedačky a čelem uhodila do kniplu. Podvozek stroje líznul korunu stromu. Účes lípy, vypadal jako by jí nepozorný holič zajel strojkem hluboko do vlasů.
Stroj přistál nedaleko stromu. Ohromená a rozklepaná Jenny vystoupila z auta na louku posetou opadaným listím a polámanými větvičkami. Vytáhla umělou cigaretu z vnitřní kapsy kožené bundy, vložila ji do úst a automaticky se pokusila šlukovat, přestože ještě nebyla aktivovaná.
„Co to, sakra, bylo?!“ rozčílila se a uhodila pěstí do kapoty.
„Antikolizní program,“ odpovědělo bezděky auto. „Nemůžu připustit nehodu, pokud je možné jí předejít. Navíc jsem pořád ještě v záruce, mám celý život před sebou na rozdíl od tebe.“
Hlasité předčítání