„Hodně práce?“ ptá se mě a mezitím všechno připraví.
„Hodně,“ přitakám. Ani se mi o tom nechce mluvit.
„Člověk se celý život jenom dře. A k čemu? Co z toho nakonec má? Pár šupů a bolavé tělo,“ postěžuje si. „Kdyby ses aspoň lépe učil. Mohl jsi z toho života něco mít. A ne se pořád jenom dřít, jako jsem se dřela já. Podívej se na mě.“
„Vždyť vypadáš skvěle,“ ušklíbnu se.
„Kuš.“ Rozesměje se se mnou, položí můj šálek na stůl a sama se s tím svým pohodlně usadí do starého koženého křesla.
„Ty to křeslo ještě pořád máš? Co kdybych ti pořídil nové?“ zkouším, i když předem vím, jak se tohle skončí.
„Nové mi pořídit klidně můžeš, jestli ti to udělá radost. Ale tohle stejně nevyhodím.“
„Proč ne?“
„Co se ti na něm nelíbí?“
„Je staré. Dokonce starší jak já.“
„To je na něm vlastně to nejkrásnější. A vůbec, mně se na něm sedí dobře. Nevidím důvod, proč měnit něco, co funguje. Hmm? Jak ta naše planeta bude jednou vypadat, když si pořád jenom pořizujeme nové a nové věci? Kam je všechny budeme skládat?“
Pokrčím rameny, nechce se mi hádat.
„Poslyš, jestli mi chceš mermomocí něco koupit, kup mi nové rádio.“
„Rádio? Vždyť máš nahoře televizi.“
„Aaale.“ Nespokojeně mávne rukou.
„Jaképak ale?“
„Když já na ni už houby vidím. Rádio je lepší a ani tě to nebude tolik stát.“
„No, jak chceš.“ Pochybuju o jejích důvodech, ale smířím se s tím a už si v hlavě plánuju, kam se zítra vydám vyhlédnout nějaké nové rádio. Rádio – takové věci se ještě prodávají? Vyrábějí se ještě vůbec?
Vypiju svou kávu, vyslechnu si všechny novinky z matčiných seriálů, rozloučím se a pomalu se vydám zpátky domů. Venku už zapadá slunce, hmyz se ukládá ke spánku a vzduch se ochladil.
Když procházím kolem temného schodiště do vrchního patra, skoro se až bojím nahlédnout. Slyším pořád ten samý hlas z televize a cítím nepříjemný pocit na šíji. Jako by mě někdo nebo něco z temnoty nahoře sledovalo. Neohlížím se. Nechci to něco vidět.
Nasadím si tátův starý klobouk, mávnu za mámou do obýváku a už jsem pryč.
Bydlím v malém bytě v centru města, v pátém patře starého paneláku, na kterém není vůbec nic zvláštního. Než dojdu domů, skočím si dole do hospody na pivo. Nasadím si brýle na čtení a začtu se do novin. Hledám nějakou reklamu, nějakou inzerci ohledně prodejen s elektrospotřebiči. Třeba tam budou mít rádia. Anebo chce někdo nějaké prodat – zánovní, zachovalé, v dnešní době nejspíš příliš neužívané. Hledám, pročítám, ale bohužel to vypadá, že všichni se shánějí jenom po levných bytech a nikdo nic neprodává. Tak si aspoň vyluštím křížovku a sudoku. Zprávy nečtu, stačí mi titulky a sport.
Dopiju pivo, rozhlédnu se po poloprázdné hospodě, schovám staré brýle a vydám se domů spát.
Venku mě probere příjemný čerstvý vzduch. Nejspíš jeden z posledních teplých večerů tohoto léta.
Týden plyne jako voda. Hlavně když se chodí celý život do té samé práce. S těmi samými lidmi, v té samé fabrice. Hranice mezi dny se potom pomalu stírají a zůstávají pouze středy a neděle. Dny, kdy navštěvuji svou mámu.
Hlasité předčítání