Marie: „Jak si mohl? Vždyť jsi po schůzích celé dny někde coural a vracel ses, noc když už byla.“
Vilém: „No, ještě ty začínej. Jakoby toho nebylo dost, za jejího života.“
Marie: „Říkáš to, jako byl rád bys, že tu není.“
Vilém: „Něco takového ani nevyslovuj. Chybí mi a moc.“
Marie: „A nechybí ti jen proto, že práce udělala všechny domácí a po tobě nikdy nic…“
Vilém: „A dost! Opovažuj se něco takového vyslovovat. Co, vyslovovat, ani myšlenkou o to nesmíš zavadit. Řekl jsem, že jsem ji miloval. Nebylo to snad vidět?“
Marie: „Ani ne.“
Vilém: „A dej si odchod. Za takové řeči bych ti měl nařezat.“
Marie: „No tak ten napíšu životopis o tetě Cecílii. Ta ještě žije. Bude jednodušší to, i když je němá.“ (Marie odchází.)
Vilém: „Spratek jeden. Neváží si pohodlí, které doma má a bude mě urážet. Měl jsem jí dát domácí vězení.“ (Přichází Evelína.)
Evelína: „Měla pravdu. Máš jí vůbec rád? Za co bys jí chtěl trestat? Nic jsi o mně nevěděl. Když jsem měla narozeniny, vždy jsi zapomněl. Nestaral ses, neptal ses. Nic jiného, než ty, tě nikdy nezajímalo. Probuď se a alespoň po mé smrti se těm dvěma věnuj. Jestli to takhle půjde dál, budou tě nenávidět a na stará kolena tě opustí. Zůstaneš sám a nikdo se o tebe nepostará. Nadával si na ni jen kvůli svému egu.“
Vilém: „Už nemám sílu se bránit. Jste na mě jako na cizího. Jako vosy před hnízdem. Co zlého jsem provedl? To jste mě vůbec neměli rádi?
Evelína: „Už zase mluvíš jen o sobě. Tobě nevadí, že jsem odešla. Tobě nevadí, že jsem po smrti. Jen ti chybí služebná. Neumíš si rozdělit práci. Zatímco tady celý večer pláčeš nad svým údělem, měl jsi dát prát prádlo a čisté z půdy poskládat. Teď tu běduješ, jak jsou všichni k tobě zlí. Vzpamatuj se. Život není přece o pohodlí.“ (Přichází Jan. Evelína odchází.)
Jan: „Tati, můžu jet na víkend ke spolužákovi na chatu?“
Vilém: „Myslel jsem, že mi pomůžeš s těmi opravami. Dům není věčný a opravy jsou potřeba udělat.“
Jan: „Já vím, ale oni tam budou mít akci tento víkend. Opravíme to příští týden. Slibuju.“
Vilém: „Jene, řekni mi, ale upřímně, jestli si myslíš, že jsem sobec.“
Jan: „Tati, do čeho se to pouštíš? Nemůžeš po mě chtít, abych tě hodnotil jako nějakého cizího člověka. Jsi přece můj táta. Tedy, alespoň doufám.“
Vilém: „No ještě tyhle věci sem tahej.“
Jan: „Jaké věci? Nechceš mi snad naznačit, že to, co povídala kdysi naše sousedka je pravda?“
Vilém: „Nebudu ti lhát. Jsi už dospělý a maminka je po smrti. Narodil ses při zvláštních okolnostech.“
Jan: „Jak zvláštních?“
Vilém: „Když jsme slavili nějaké narozeniny, došlo při tom k hromadnému…, tomu.“
Jan: „Čemu tomu?“
Vilém: „Bože, jak ti to mám vysvětlit? Nikdy jsme nezjišťovali, jestli tě zplodil ten, či onen. Byla to hromadná akce. Já tvou matku miloval a chtěl jsem věřit, že jsi můj.“
Jan: „To mi snad radši ani neříkej. Marie o tom ví? Mimochodem. Jak to bylo u ní? Je také párty…ová? Asi ano, když jí straší na věži.“
Hlasité předčítání