Jan: „Matka, že nám dala volnou výchovu? Dovol, abych se zasmál. Ta nás držela na uzdě, jako bychom ani nebyli její.“
Vilém: „Nemluv takhle o své matce. Byla to skvělá žena.“
Jan: „Žena možná, ale na nás byla jako pes. Ostatně sám jsi řekl, že nás špatně vychovala.“
Vilém: „Neřekl jsem, že vás špatně vychovala, řekl jsem, že vám poskytla volnou výchovu. To je rozdíl. Když tak ale na tebe koukám, budu muset přehodnotit názory, jestli si neměl pravdu. “
Jan: „Že na nás byla jako pes?“
Vilém: „Ne. Že vás špatně vychovala.“
Jan: „Jenže na rozdíl, od tebe, nás měla ráda.“
Vilém: „To, jako, že vás nemám rád? Kdo vám pere? Kdo vám vaří? Kdo se stará, abyste měli vše, jak má být? To je ten pán, co vás nemá rád, ne?“
Vilém: „Jo, to je ten pán, co o tom každý den mluví a co nám to pořád předhazuje.“ (Syn vrací na pannu rekvizity a odchází.) „Přijdu k večeři!“ (Přichází Evelína v černém a bere si černý šátek.)
Evelína: „Neměl bys ho pouštět každý večer ven, musí se taky učit.“
Vilém: „No, tys mi tu chyběla. Hlavně mi neříkej, že je tu nepořádek. Jsem na nohou čtyřiadvacet hodin denně a nic nestíhám.“
Evelína: „Nikdy ses o domácnost nestaral, tak se nediv.“
Vilém: „Nedivím se, ale prozraď mi, kde jsou mlýnky. Hledal jsem všude. Potřeboval jsem semlít mák.“
Evelína: „Díval ses pod umyvadlo?“
Vilém: „No vidíš, to mě nenapadlo. Už mě to celé zmáhá. Chybíš mi tu. Půjdu si lehnout.“
Evelína: „Nemůžeš odpočívat. Je potřeba vyprat, umýt nádobí a taky jsi slíbil Dagmaře, že jí pomůžeš s úkolem. Sedí v pokoji a čte si. Jestli ti na ni nezbude čas, dostane špatnou známku.“
Vilém: „To mi nemůžeš dát alespoň po smrti pokoj! To je pořád tohle udělej! Nezapomeň! Ukliď! Umyj! Já chci chvíli klidu!!! Víš co, radši zmiz. Měl jsem tě rád, ale teď už radši jdi.“
Evelína: „Měl jsi mě rád jako služku. Nikdy jsem si nestěžovala, i když mi nebylo dobře. Ty jsi však nic neviděl. Jen sebe, sebe a sebe.“
Vilém: „Já se nechci hádat se svojí zemřelou ženou. Jestli už nic nechceš, jdi raději do nebe, nebo kam patříš. Budu na tebe myslet v dobrém.“
Evelína: „No právě.“
Vilém: „Co? No právě?“
Evelína: „Nemohu odejít. Není mi dovoleno.“
Vilém: „Jak nemohu? Jednou jsi zemřela, tak jdi! Ledaže bys… tu měla nějakou nedokončenou práci.“
Evelína: „No právě.“
Vilém: „Ven s tím. Proč jsi tu.“
Evelína: „Nemohu to nikomu prozradit. Já to totiž sama nevím. Jen tuším, koho se to asi týká.“
Vilém: „No dobrá. Týká se to mě?“ (Přichází dcera. Ta si bere své rekvizity z krejčovské panny. Manželka věší šátek a odchází.)
Marie: „Samozřejmě, že týká se tě to. Potřebuji úkol ten dokončit.“
Vilém: „Hned přijdu. Nech mě tu ještě chvíli pracovat.“
Marie: „Pracovat? Vždyť ležíš! To nemáš ani chvilku dcerušku na svoji?“
Vilém: „Měl jsem těžký den. Jsem na všechno sám, tak mě nech chvíli odpočívat.“
Marie: „Dobrá tatínku, půl hodiny dávám ti. Ale jestli zapomeneš, přivleču z postele si tě, třeba.“ (Políbí otce na čelo a odchází. Přichází manželka.)
Hlasité předčítání