Evelína: „Viléme, Viléme, Viléme. Nikdy jsi nebyl pro rodinu, ale nevěděla jsem, že jsi takový slaboch.“
Vilém: „Slaboch? Ty nevíš, co mluvíš! Pracuji od rána do večera. Vařím, peru, myji nádobí, jsem snad slaboch, když si chci trochu odpočinout?“
Evelína: „To vše, co jsi teď vyjmenoval, jsem dělala celá dlouhá léta. K tomu jsem zašívala, pekla, nosila tobě do práce oběd, učila se s dětmi, vodila je do školy, ze školy, a to vše, i když mi bylo třeba zle. Ty nestíháš ani polovinu a jsi polomrtvý. Co teda jsi? Není to snad známka slabosti?“
Vilém: „Chceš mi snad říct, že jsi se mnou byla nešťastná? Dokud jsi byla doma, bylo vše v pořádku. Teď se mi však zdá, že jsem jako uvázaný pes. Obojek mi stahuje hrdlo a já nevím proč.“
Evelína: „Tvoje štěstí, tvoje štěstí. Zeptal ses, když jsem ještě žila, jestli jsem šťastná já? Proč myslíš, že jsem od tebe chtěla odejít?“
Vilém: „A koho bych se asi tak měl zeptat? Když jsem se k tobě obrátil, vždy jsi jen řekla, že musíš ještě tohle a támhle to a nikdy jsi se mnou nechtěla hovořit!“
Evelína: „Obracel ses, na mě, jen když jsi něco potřeboval. Ať už to bylo cokoli. Neohlížel ses na mě. Jsi sobec a tím zůstaneš.“
Vilém: „Sobec, slaboch, co se ještě dozvím. Zvrhlík, nebo lenoch? Nemůžeš sem chodit a jen mě posmrtně štvát. Odešla si ode mne, tak jdi!“
Evelína: „Musím. Nevím ještě proč, ale je to mé poslání.“
Vilém: „Nebudu to poslouchat. Jdu pomoci Marii s tím úkolem.“ (Evelína odchází, přichází Marie.)
Marie: „Tak kdy konečně mi už s tím pomůžeš úkolem?“
Vilém: „Pojď, nebo se k tomu nikdy nedostaneme.“
Marie: „Máme životopis, za úkol napsat stručný. Jenže, ne svůj. Vybrala jsem si mámu. Můžeš mi pár otázek odpovědět na?“
Vilém: „Dobrá, povídej.“
Marie: „Kdy a kde se narodila?“
Vilém: „V Libčici, nebo v Lochtíně.“
Marie: „Tak kde? V Libčici, nebo v Lochtíně?“
Vilém: „Já nevím, podívej se do papírů. Jsou v horním šuplíku.“
Marie: „A kdy, to taky asi nevíš. Co?“
Vilém: „Říkám ti, podívej se do rodného listu.“
Marie: „Počkej, přece mi nebudeš tvrdit, že po tolika letech, strávených s mámou, ani nevíš, kdy a kde se narodila?“
Vilém: „Ta věta byla správně!
Marie: „Lepším se. Ale jen, když jsem rozčilená. Kdy a kde narodila se?“
Vilém: „Nemám paměť na čísla.“
Marie: „Dobrá, potom se podívám, papírů do těch, ale ještě mi řekni, pořád jestli bydlela tady, nebo jestli se někam života během stěhovala?
Vilém: „Ale to já přece nemohu vědět.“
Marie: „Jak vědět nemohu to? Ty jí ses na to nikdy nezeptal? A odpovíš mi otázek vůbec na nějakou z mých? Mám tady: Čím se vyučila, jaké měla koníčky, kterou nejraději barvu měla, jakou hudbu poslouchala a asi dvacet dalších.“
Vilém: „Nerozčiluj se. Nebo ano. Lépe pak mluvíš. Měla ráda modrou. A poslouchala Simona a Garfunkela.“
Marie: „No, to toho nevíš o ní moc.“
Vilém: „A co víš ty? Vědělas, že když ti bylo pět, tak u tebe seděla, když jsi marodila deset dní a nocí? Vědělas někdy, že jí není dobře? Vědělas, že nás chce opustit? Máma byla neuvěřitelně hodná, ale uzavřená. S nikým, o svých problémech nemluvila. Miloval jsem ji, ale nikdy jsem k ní nenašel tu správnou cestu.“
Hlasité předčítání