Strašidlo: „Bubli bubli, máte strach. Kyselinu na slzách. Bojíte se víc než jindy, ježiši a krindy pindy. Až si dopis přečtete, tak se z toho po…“ (další slovo zanikne ve výkřiku Jana a Marie. Strašidlo odchází.)
Jan: „Sestřičko!“
Marie: “Bráško!“ (Oba výkřiky zazní najednou. Jan a Marie si vymění dopisy a po jejich přečtení znovu vykřiknou a obejmou se.)
Jan: „Můžeš mi odpustit? Můžeš odpustit mámě?“
Marie: „Nevím, jak to říct, ale zdá se mi, jako bych měla najednou vši. Ty sis potvrdil, že máš tátu, který je tvým tátou. Zatímco já…“
Jan: „Tak za prvé. Je to snad poprvé, co jsi řekla snad dvacet slov ve správném pořadí. Za druhé mám radost, že je táta mým tátou. Za třetí, táta se nikdy nesmí dozvědět, že nejsi jeho. A za čtvrté, zřejmě je to tajemství navždy ukryto v mámině hrobě. A za páté, jestli dovolíš, ty dopisy bych spálil.“ (Přichází Vilém s Evou obtěžkáni vánočními dárky.)
Jan: „Ahoj tati.“
Marie (Jízlivě, ale vesele.): „Ahoj mami.“
Vilém: „Vzhledem k tomu, že už nejste malé děti, dáme dárky pod stromek a budeme dělat, jako že tam nejsou.“
Jan: „My máme pro tebe taky dárek. Ale je slovní. Můžeme ti ho předat teď hned?“
Vilém: „To nemůže vydržet do zítra? Nikdy jste s dárky tak nepospíchali.“
Jan: „Marie, řekni to jednou dlouhou souvislou a správnou větou.“
Marie: „Milý tatínku. Dostali jsme odpověď s výsledky testů. Jednou větou ti mohu říci, že mě to tak šokovalo, že jsi opravdu otcem Jana, že se mi mluví o hodně lépe, než v dřívějších dobách. Tečka.“
Eva: „Ty mluvíš normálně?“
Vilém: „No vidíte děti. To jsou ty nejkrásnější dárky. Už jsi, Jene spokojený?
Jan: „Myslím ale, žes neměl pravdu. Jsem spokojen a necítím se mizerně. Jsem spokojen, že se to potvrdilo a… mám tě rád.“
Vilém: „Ano, měl jsem z té zkoušky asi větší strach, než ty. Mám tě taky rád. A jakou odpověď jsi dostala ty Marie?“
Marie: „Samozřejmě že… kladnou, ale o mě tu nešlo. Šla jsem do toho jen kvůli Janovi.“ (Na scéně se setmí a přichází v kruhu světla Evelína.)
Evelína: „To byl důvod mého setrvání na této zemi. Neměla jsem zasahovat do dalšího dění. Bůh jen chtěl, abych byla u rozuzlení celé situace. Chtěl, abych se mohla potěšit se svou skvělou rodinou. S dětmi, z kterých, i přes řekněme nedokonalé vychování, vyrostou správní lidé. Jsem mu za to vděčná. Nakonec mohu v klidu odejít. Měla jsem je všechny ráda a Vilém byl vlastně dobrý manžel. Co však je nejdůležitější, nikdo mi nemá za zlé mé, no slušně řečeno nevhodné chování při početí. Měla jsem to ráda. Nenapadlo mě, že bude někdy někdo dělat krevní zkoušku. Je mi líto pouze Marie, že se nikdy nedozví jméno svého otce. Mezi námi, když si na něj vzpomenu, je to tak lepší.
(Všichni herci přicházejí na podium a zakřičí: „Je to tak lepší!“ Pak spolu zpívají.)
Mám před sebou den splněných přání. Mám před sebou den předvánoční.
Sníh zůstal stát jen na horských stráních. Mráz zesílí víc v době noční.
Nespi a nezývej, že je svět šedivej, Mám rád tvůj smích, napadl sníh.
