Marie (Hlasem otce.): „Tak teď mi jak to je, řekni?“
Jan: „Jak jsem se sem dostal? Bolí mě hlava tati. Můžu ti tak ještě říkat?“ (Marie nevydrží a vrátí otcovo rekvizity. V tu ránu se jí uleví a s radostí si vezme své rekvizity.)
Marie: „Proč bys tátovi říkat nemohl, táto?“
Jan: „To jsi ty? Táta není můj táta. Jenom možná. Jestli chceš detaily, tak se ho zeptej sama, ale důvěrně mi můžeš říkat, pouliční směs. Zplodili mě na nějaké pornopárty. Jsem pártyové zboží. Chci jít na zkoušku. Musím vědět, jestli jsem, nebo nejsem synem tohohle chlapa.“
Marie: „To není možný. Fuj. Myslela jsem, zamilovaní, že byli do sebe normálně. To je hnus! Co když mám i jiné já rodiče?“
Jan: „Nemůžeš mít jiné rodiče. Mámu máme jistou. Jde jen o tátu.“
Marie: „Aha. Tak to mi nevadí.“
Jan: „Už jsem uvažoval, jestli je to správné rozhodnutí. Když je to můj táta, budu jako trapný nevěřící Tomáš, ale jestli to není můj táta, je mi šumafuk, kdo jím je, protože mám tátu rád. Jenže pak mě to zase začne hlodat a vím, že to chci vědět. Nešla bys tam se mnou? Cítil bych se líp.“
Marie: „Já? Na zkoušku? Vlastně proč ne. Chci jistotu mít, jako ty. Třeba z toho zjištění začnu mluvit, dostanu šok a normálně.“
Jan: „To nedělej. Já už si zvykl a mám tě tak rád. Je to milé.“
Marie: „Děkuju. Stejně, ale půjdu. Půjdeme.“ (Oba si lehají na pohovku a usínají. Přichází Evelína.)
Evelína: „Děti, děti. Do čeho se to pouštíte? Chtěla jsem jen vytrestat Viléma. Kdybych tenkrát neodešla, nic by se nestalo. Jsem vina, za vaše nynější pochybnosti. Jsem vina, za rozpad a rozklad rodiny. Nejradši bych se zabila, jenže jsem už mrtvá. Jak vám pomohu? Než se uskuteční ten váš plán, budou vás strašit pochybnosti. Po dokončení celého procesu, nepřijde prozření s uspokojením. Jen se vás zmocní další pochybnosti, nechuť a nedej bože možná i nenávist.“
Dějství třetí
(Na scéně jsou Marie a Jan ve stejné poloze, jako na konci dějství předešlého. V pozadí stojí ozdobený vánoční stromek. Přichází strašidlo a zpívá.)
Sluneční paprsky přehouply se přes zeď, mě začíná rej. Kam chodí strašidlo, v noci, když spíš svým snem, neprohádej.
Za to, že zdá se ti podivnej sen jsem já odpovědnej. Říkaj mi normálka Strašidýlko, jsem stín bublinkovej.
Otvíráš oči, zas čeká tě den a já, jsem vyřízenej. Nezdá se, že bys byl po tomhle snu nějak zvlášť překvapenej.
Přes den se prospím, na večer vstávám a pak, pak je mi hej. Navštívím jiného, nechám se zdát, jsem sen bublinkovej. (Strašidlo odchází, Marie a Jan se probouzí.)
Jan: „Nevím, čím to je, ale jak se blíží termín, kdy nám mají přijít výsledky, zdá se mi to jako neuvěřitelná blbost. Neměli jsme tu zkoušku podstupovat. Mám z toho větší a větší strach. Jako by tu obcházelo strašidlo.“
Marie: „To neříkej. Kdybychom to neudělali, zase litoval bys, že neudělal jsi to.
Jan: „Asi máš pravdu.“ (Přichází pošťák.)
Pošťák: „Mám tu dva dopisy doporučeně. Jan a Marie.“ (Dává jim podepsat doručenky a předává obálky. Poté si pokládá pošťáckou čepici a bere si prostěradlo strašidla.)
Hlasité předčítání