Eva: „Neměla bych to říkat, ale Jan se mi dnes zdál takový, nevyvážený.“
Vilém: „To bude tím, že mu před nedávnem zemřela matka. Ještě se s tím nevyrovnal.“
Eva: „Povídal něco o tom, že ztratil i otce. Myslela jsem, že je sirotek. Byla jsem překvapená, když vás oslovil. Nebo jste se jen pohádali?“
Vilém: „Je to trochu jinak. Jestli bude chtít, může ti to někdy říci sám.“
Eva: „Já své rodiče nepoznala. Vychovala mě teta. Mám ji ráda jako svou matku. A už dlouho jí tak i říkám.“
Vilém: „Co se stalo s tvými rodiči?“
Eva: „Otrávili se plynem. Byla to nehoda. Já spala venku v kočárku.“
Vilém: „Smutné.“
Eva: „Máte doma plyn?“
Vilém: „Ne, topíme elektrikou.“
Eva: „Občas mám z toho deprese. Zdá se mi, že se dusím. Brzy to přejde, ale nemůžu se zbavit strachu z udušení. Je mi, jako bych to zažila s nimi.“
Vilém: „Radila ses s psychiatrem?“
Eva: „Nejsem blázen!“
Vilém: „Člověk nemusí být blázen, aby se poradil. Jde jen o zjištění stavu a možné nápravy. Strach a obavy jsou léčitelné.“
Eva: „Možná máte, máš pravdu. Od té doby, co znám Jana, jsem žádnou depresi ještě neměla. Asi to bude jen ten smutek, strach a obava.“
Vilém: „Mám čich na lidi. Znám tě pár minut, ale vím, že jsi fajn holka. Jan si uměl vybrat.“
Eva: „Jan? Já si ho vybrala. Jan je dřevo. Ty se mi líbíš daleko víc. Divím se, že je tvůj syn.“ (Pohladí Viléma po vlasech.)
Vilém: „Evo! Co to děláš? To přece nemůžeš! Jan je můj syn. Vlastně, možná není. Panebože, neměl jsem ti to říkat!“
Eva: „Tak to je to tajemství?“ (Stále Viléma hladí.)
Vilém: „Nic jsem neřekl. Nic nevíš. Nic jsi neslyšela a… nepřestávej.“ (Eva zpívá. Během písně kolem sebe oba krouží, s lehkými dotyky se neustále přibližují.)
Chtěl bych být tvůj jediný stín. Chtěl bych tě získat a vlastnit tvůj klín. Pod jednou střechou být s tebou, ne sám, Rád děti mám.
Život je sok, já každý den, cítím, že stárnu, jak v herbáři rmen. Tak dej si říct, nastav svou tvář. Ne, nejsem lhář.
Pro úsměv tvůj a očí zář, ztratím i vrásek pár. Mlhavý sen se změní snad, na letní den.
Rád budu jen, když řekneš, že máš, chuť se mnou být a sám, Chtěl bych ti říct, díky, že jsi a že tě mám.
Poslouchej dál, co ti chci říct, abych tě políbil, nastav svou líc. Problémy jsou, vždycky budou a to je fér.
K snídani čaj, k večeři ráj, to všichni ženatí z života znaj. Opřít se chci o tvoje já a tak to ber.
Pro úsměv tvůj a očí zář, ztratím i vrásek pár. Mlhavý sen se změní snad, na letní den.
Rád budu jen, když řekneš, že máš, chuť se mnou být a sám, Chtěl bych ti říct, díky, že jsi a že tě mám.
(Když dozpívá, oba se políbí. Scéna se zhasne. Po rozsvícení jsou Vilém s Evou pryč. Přichází Marie. Bere si rekvizity otce. Pod tíhou otcova stáří, se jí přitíží. Rozbolejí ji záda a celá se přihrbí. Přistoupí k probouzejícímu se Janovi.)
Hlasité předčítání