Vilém: „Tak sedm lepších? Jako sedm trpaslíků?“
Evelína: „Spíš sedm statečných. Nebrali jsme se přece jen kvůli sexu. Milovala jsem tě.“
Vilém: „Já vím, ale říkat jsi to nemusela. Navíc Janovi.“
Evelína: „Neřekla jsem mu nic. Vymyslel si to. Ve skutečnosti byli jen čtyři a tys byl nejlepší.“
Vilém: „To ti mám věřit?“
Evelína: „Nemám proč ti lhát. Těch ponožek je třicet dva. Jednu jsi zapomněl v pračce.“
Vilém: „Promiň. To je z toho přepracování. Proč jsi mi nikdy neřekla, že měla tvoje sestra tři manžele?“
Evelína: „Říkala jsem ti to, ale nikdy jsi mě neposlouchal.“
Vilém: „Proč se rozváděla? Vždyť němá manželka se nemůže hádat. Je to ideál všech mužů. Kromě toho se nepozná, kdy s ním mluví a kdy má tichou domácnost.“
Evelína: „Když jsem od tebe odcházela, byla jsem rozhodnuta, že se do týdne vrátím. Chtěla jsem tě jen ranit. Probudit. Aby sis uvědomil, jestli jsem tvá žena, nebo jen stroj k výrobě čisté domácnosti.“
Vilém: „A co ten, za kterým jsi odešla? Vždyť jsi mě s ním podváděla!“
Evelína: „Nikdo takový nebyl. Měla jsem bydlet u přítelkyně.“
Vilém: „Nepodvedla jsi mě, ale podvedla jsi naše děti.“
Evelína: „Nevěděla jsem, že umřu!“
Vilém: „Chybíš mi.“ (Vilém zpívá.)
Nikdo tu už není a já půjdu spát. Ta co řekla sbohem, tak tu jsem měl rád. A já se chvíli díval, díval.
Připadám si zase jak bouřkový mrak. Cosi se v nás hnulo a proč je to tak? A já se chvíli díval, díval.
Sám jsem v dešti. Lechtají mě kapky na zádech a chtěl bych vrátit čas. Říct ti zase, že jsem rád a jen tak potají spíš tušit, co je v nás.
Být ti blíž, než dál bych chtěl. Tvým slovům možná bych rozuměl.
Ztrácím tichá slova, vždyť ztratil jsem i víc. Snažím se ti znova, svá slova lásky říct. A ty se jenom díváš, díváš.
Smysl se mi ztrácí, je všechno zbytečné. Jsem jak strojek hrací a ty řekneš jen ne. A pak se na mě díváš. Díváš.
Sám jsem v dešti. Lechtají mě kapky na zádech a chtěl bych vrátit čas. Říct ti zase, že jsem rád a jen tak potají spíš tušit, co je v nás.
Být ti blíž, než dál bych chtěl. Tvým slovům možná bych rozuměl. (Přichází Jan v doprovodu Evy. Evelína odchází. Jan je mírně podnapilý.)
Jan: „Ahoj taťko. Budu se ženit. Seznamte se. To je Eva.“ (Jan padne na pohovku a usíná.)
Eva: „Promiňte, asi trochu přebral. Jmenuji se Eva.“ (Podává Vilémovi ruku. Poté si vezme z panny své rekvizity a Janovo rekvizity hodí na pohovku. Vilém z ní nespustí obdivem oči.)
Vilém: „No, to je překvapení. Jak dlouho se znáte?“
Eva: „Jan to tak nemyslel. Známe se dva dny. Za jeho nynější stav mohu já. Nikdy jsem nepotkala úplného abstinenta. Myslela jsem, že ho dvě sklenky vína jen rozveselí. Omlouvám se.“
Vilém: „Jan není zvyklý. Máš ho ráda?“
Eva: „Nevím. Možná ano.“
Vilém: „Posaď se. (Nalévá dvě sklenky vína.) Na zdraví. A vlastně na seznámení. Co takhle i na tykání?“ (Připijí si a nesměle se políbí.)
Hlasité předčítání