Mám snad v duši čtyři promile lásky. Cítím se možná vzmužile. Jako sloup stojím a radši nedělám vůbec nic, vůbec nic.
Chceš víc, než dokážu ti dát, tak mě svaž, zmuč a vem si na to drát vázací, já už nechci tady stát jako sloup. Solnej sloup.
Takže holka všechno jsem řekl. Tráva bude zase dál růst. Slunce vyjde jako vždy, jen my se změníme. Ptám se tě naposled, zda zůstat mám.
Co mě trápí, to není zlý. Jsem jen jinej, nežs chtěla mít. A tak to snad ještě jednou zkusíme. A já tu zůstávám, zůstávám. (Evelína odchází, aniž by vrátila na svou pannu rekvizity.)
Vilém: „Nedělejte mi tady z toho bordel! Koukejte vrátit všechny své rekvizity. I tak mám práce až nad hlavu. Abych se staral ještě o kulisácké věci.“
Dějství druhé
(Po otevření opony stojí panny rozestavěny jinak, než v prvním dějství. Vilém sedí v křesle a třídí ponožky. Vejde syn, který si bere omylem rekvizity matky. Mluví jejím hlasem.)
Jan: „Neměl bys ho pouštět každý večer ven, musí se taky učit.“ (Vilém se na něj nedívá.)
Vilém: „No, tys mi tu chyběla. Hlavně mi neříkej, že je tu nepořádek, a že jsem sobec, slaboch, zvrhlík a lenoch. Jsem na nohou čtyřiadvacet hodin denně a nic nestíhám.“
Jan: „Nikdy ses o domácnost nestaral, tak se nediv.“
Vilém: „Nedivím se, ale prozraď mi, kde jsou mlýnky. Hledal jsem všude. Potřeboval jsem semlít mák.(Podívá se na syna.) Prosím tě, vezmi si rekvizity ze své panny, nebo z toho dostanu neštovice. Mimochodem. Vysvětli mi, proč po každém praní najdu lichý počet ponožek?“
Jan: (Hovoří svým hlasem.) „Jako moje máma, bych ti hrozně rád řekl, že jsem ten večer spala, se sedmi chlapy a všichni byli lepší, než ty.“ (Odchází a vrací rekvizity.)
Vilém: „Panebože! Za co? Zase třicet jedna ponožek.“ (Vchází dcera, která si bere rekvizity bratra. Mluví jako on.)
Marie: „Tedy tati, o hodně teta Cecílie je lepší objekt, než s mámou jste vy.“ (Uvědomí si, že má rekvizity bratra a změní tón.) „To mi snad radši ani neříkej. Doufám, že Marie o tom neví. (Dál svým hlasem.) O čem mám nevědět?“(Jde si vyměnit rekvizity.)
Vilém: „Nemůžeš si brát bez dovolení bratrovo věci. Má v nich svá tajemství. To je jako bys mu šacovala duši. Ale prošacuj ho, jestli nemá v kapse nějakou ponožku.“
Marie: „Věděl o tom jsi, že měla teta Cecílie manžely tři? Tak o čem nemám vědět?“
Vilém: „Jestli ti to Jan řekne, je to jeho věc, ale já ti to říci nemohu. Je to příliš osobní.“
Marie: „Jů, Honza holku má!“
Vilém: „Je to horší, než si myslíš.“
Marie: „Ne! Honza kluka má?“
Vilém: „O tom to není.
Marie: „Tak mi řekni to. Přísahám, že mlčet budu. Prosím.“
Vilém: „Řeknu, když vypereš, vyžehlíš, vyluxuješ a uklidíš si v pokoji.“
Marie: „Já vlastně ani vědět nechci to. Musím učit se.“ (Odchází a přichází Evelína.)
Vilém: „Tak to jde pořád do kola. Když něco chci, musím si to udělat sám.“
Evelína: „Musí se učit, nebo propadne z češtiny. Víš přece, jak na tom je.“
