Vilém: „Nebuď zlý. Má jen menší mozkovou dysfázii. Ostatně, po svatbě jsme si s maminkou nikdy nebyli nevěrní.“
Jan: „Chci zkoušku.“
Vilém: „Jakou?
Jan: „Krevní, nebo to D. N. A. Musím vědět, jestli jsi můj otec.“
Vilém: „Co tím vyřešíš? Jestli se to potvrdí, budeš se cítit mizerně. Jestli ne, nikdy nezjistíš, kdo to byl a taky se budeš cítit mizerně. Já tě mám za svého syna, ať jsou tyto varianty jakkoli spleteny. Já tě vychoval, já se o tebe bál. Já byl na tvém prvním fotbalovém zápase. A jestli jsi potomek některého náhodného návštěvníka narozeninové párty, mě vůbec nezajímá.“
Jan: „Ale mě to zajímá!“
Vilém: „Pochop, že nikdy nemůžeš mít vše.“
Jan: „Proto jste měli vždycky radši Marii.“
Vilém: „Neubližuj. Sám víš, že to není pravda. Chovali jsme se k vám stejně. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo rozlišovat, kdo je…“
Jan: „Kdo je partiové zboží?“
Vilém: „Jsi zlý. Nezasloužíme si to. Maminka nikdy nechtěla, aby ses to dozvěděl, ale já ji přesvědčoval, že to není správné. Měli jsme ti to říct už dávno.“
Jan: „Teď to házíš na mámu? Když se nemůže bránit? Nechceš to, ne proto, že bych se cítil mizerně, ale proto, že máš strach, jak to dopadne! Jsi hajzl.“ (Vilém mu dává facku.)
Vilém: „Tos neměl.“ (Jan utíká, ani nestačí vrátit na krejčovskou pannu své věci. Přichází Evelína, zastaví se u panny syna a hladí ji.)
Vilém: „Nemusíš ty rekvizity vracet, stejně je to vše jen hra!“
Evelína: „Nikdy, ti neodpustí. Bude tě nenávidět.“
Vilém: „Nemá mi co odpouštět! Já byl ten, kdo ho vychoval. Nebýt mě, kdo by si tě s dítětem, které nemá jistého tátu, vzal, ty chudinko.“
Evelína: „Cože?“
Vilém: „Promiň. Mám nervy nadranc. Dokud jsi tu byla, bylo vše tak, jak má být. Teď je proti mně syn a vlastně i dcera. Moje žena mě chodí strašit. Jsem ještě normální?“
Evelína: „Neměl se to nikdy dozvědět. Sobec, slaboch, zvrhlík a lenoch. Zapomněla jsem snad na něco? Ano, jistě, k výčtu vlastností, je třeba přidat… Hlupák. Místo, abys dělal nezbytné domácí práce, tak se tady lituješ, jako nějaká slečinka a děti se ti vymykají navzdory mé snaze, je ochránit před těmito nesmysly.“
Vilém: „Už mě zase komanduješ. Vyper, ukliď, vyžehli. To nemáš nic jiného na práci, než mi nadávat? Vrať se do pekla a tam si pruď.“
Evelína: „…A budu tě celý život ctít a slibuji…“
Vilém: „Co to sem zase pleteš?“
Evelína: „Tos říkal na obřadu, když jsme se brali.“
Vilém: „Jenže teď jsi po smrti. Já svůj slib splnil! To ty jsi odešla. Nejdříve k tomu…, a pak k onomu.“ (Ukáže prstem nahoru.)
Evelína: „Už vím, proč tu jsem, ale tento kříž si musím donést na vrchol hory, jen já sama.“ (Evelína a Vilém zpívají.)
Připadám si, že jsem ti zbyl. Zase jsem řekl, že jsem jen tvůj. Slíbil jsem ti oheň, co voda uhasí. Řekl jsem zůstávám, zůstávám.
Přitom někde v duši mám cíl. O kterým se bojím ti říct. Slíbil jsem ti teplo, co ledy rozmrazí. Řekl jsem zůstávám, zůstávám.
Hlasité předčítání