Povídka

Houbový tunel
Četba díla zabere cca 24 min.

Jsem zase v tunelu a přede mnou opět tři bílá světla. Tuším, že jsem dopadl na stejné místo, z jakého jsem byl vystřelen. Cítím baskytaru na zádech. Je to zvláštní, ve vzduchu jsem jí vůbec necítil. Chvíli uvažuji, jestli se mi Futukubsur a jeho jedovatí společníci jenom nezdáli. Tuto myšlenku však zaháním. Zážitek byl až moc neskutečně skutečný. Vydýchávám se z mdlob a modlím se. Poté stoupám a jdu vstříc bílým světlům. Už aby byl tenhle mrazivý, skutečný sen za mnou. Při chůzi se tentokrát nedovedu ani soustředit na zpěv. Sice zkouším zpívat jednu píseň od Malomocnosti prázdnoty, ale přestávám, protože mé myšlenky jsou rozhozené. Vytvářím si obraz Futukubsura, medúz a hadů, obraz události, která mě před několika minutami potkala. Uvažuji nad tím, co znamenají ty bílá světla, ke kterým se blížím. Přehrávám si v hlavě také, jakou zvláštní silou jsem se sem dostal. Doufám v to, že neumřu, že se dostanu na oslavu a dám si tam teplé jídlo a pití. Světla přede mnou se stále zvětšují a zvětšují. Cítím, že jsem jim stále blíž a blíž možná několik desítek metrů.  Z myšlenek na nedávnou minulost přecházím k odhadování toho, co mě čeká, až k těm světlům dojdu. Doufám, že mě bílá světla nadpřirozenou silou vymrští nad tunel a ocitnu se v obyčejné temnotě nočního lesa. To jsou ty optimistické myšlenky. Pak mě napadají myšlenky typu, že mě světla spálí na uhel a já zemřu. Odhady budoucnosti mě přestávají bavit, stejně tu nemám křišťálovou kouli ani lógr. Dávám se do běhu, i když to se zraněným palcem není žádný sprinterský výkon.  Za několik vteřin jsou tři kulovitá bílá světla zhruba o velikosti fotbalového míče přímo přede mnou.

Zůstávám stát, protože mám strach se jich dotknout. Vidím v nich tenké bílo-šedé nitky plující, točící se, skákající v bílé záři. Světla nejsou statická a čistě bílá, jak jsem se zprvu domníval. Ihned mě začínají obkličovat, tím že se jedno dostává těsně za mě, za má záda. Nemám z toho dobrý pocit. Světla se začínají točit kolem mě nejdřív pomalu. Postupně zrychlují a zrychlují až do takové fáze, že tvoří světelný kruh. Točí se mi z toho hlava. Kruh se stahuje stále blíž ke mně. Snažím se projít skrz něj, ale nejde to. Jako by tři kroužící bílá světla tvořila stěnu. Snažím se zalehnout, ale kruh mě vymršťuje opět do stojící polohy.  Najednou ze země raší silné kořeny a chtějí mě obmotávat. Skákám, abych se ze sevření kořenů vymanil. Pár sekund se mi to daří, ale nakonec mi rychle rostoucí kořeny obmotávají nohy. Během tohoto obmotávání se stále ještě prudce hýbu, stále se snažím z těchto pout vyprostit. Cítím a slyším, jak baskytara padá na zem. Kořeny se blíží k trupu a naděje na vyproštění se stává beznadějí. Světla mizí v okamžiku, kdy se nemůžu hýbat. Nakonec kořeny obmotávají trup, aby se ujistili, že se z jejich svěráku nedostanu. Ty kořeny mají jistou inteligenci. Svírají mě hodně pevně, ale ne až tak aby mi lámaly kosti. Dýchám ztěžka a tuším, že ven z tunelu se už nedostanu. Nejspíš tady zemřu a nikdo mě nikdy nenajde.

Z nenadání vidím pár desítek metrů přede mnou jakýsi světelný obrys ve tvaru člověka. Mohla by to být má naděje? Říkám si v duchu. „Pomoc, pomoc!!!“ křičím, ale zní to spíš jak vřískání nějakého zvířete. Světelná bytost se přibližuje a rozpoznávám v ní ženu s dlouhými vlasy. Už je kousek ode mě. Má dlouhé blonďaté vlasy, je oblečená v bílých šatech, má bosé nohy a vznáší se pár centimetrů nad zemí. Má krásný kulatý obličej s malým nosíkem a úzkými, lehce se usmívajícími se rty. Oči jsou modré a vypadá celkově mladě. Kdyby byla člověkem, tipoval bych jí tak 20 let. Jenže je světlem. „Pomoz mi, prosím, světelná vílo.“ vzlykám a slzy se mi derou z očí. Víla nic neříká, jen na mě mrká jedním okem. Ptám se jí: „Ty jsi dcera té geometrické světelné bytosti, která odletěla ke hvězdám?“ Nic neříká, jen stále mrká. Ptám se jí znova: „Ty jsi Futukubsur? Prosím, pomoc mi!“ Víla si vyhrnuje šaty, což na mé utrpení má chvilkově blahodárné účinky. Vytahuje zpod šatů ocasku. Inteligentní kořeny mě začínají brutálně svírat. Asi vidí či cítí, že je na ně připravena pila. Doufám teda, že není připravená na mě. Zavírám oči a padám do mdlob. Poslední zvuk, co slyším je zvuk pily řezající dřevo.

O autorovi

KarMa

Vydaná sbírka básní Když tají ledy v roce 2024

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Velikost textu
2.33/5 (1)

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu
2.33/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Jak se ti to líbilo?

2.33/5 (1)
Přidej svou minirecenzi:

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

předchozí část zde Natálie Müllerová NEOTVÍRAT! 7. ledna 2001 Už jsou to tři dny, co js...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když mě přestěhovali. Slyším, jak se je...
světkuška
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Už půl roku jsem nebyl ve své původní práci. Jsem na placené dovolené, ale doma bych, jsem se zbl...
Jemný vánek rozechvíval cípy jejích blankytných vílích křidélek. Dudlinka měla naspěch, letě...
Kandidát na senátora Ředitel základní školy v Horní Dolní u Šestákova šel z práce napru...
předchozí část zde … O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na záp...
Stín to nevzdává Další příběh začíná podobně jako ten minulý – já a ten ve stínu v podk...
Chtěla bych vás upozornit, že jsem celý život byla ateistka. Vyrůstala jsem bez náboženství, bez...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
1. Ve skrýši u Děsmana Seděla jsem znovu u Děsmana v jeho stáré zaprášené skrýši.Vzduch byl ...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

           1. Podivný čaroděj u obra Ínemaka   Když mě obr přivedl do sv...
Tohle nebylo ráno jako každé jiné. Sluneční paprsky pronikající skrze mezírky ve svěšených ž...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
„Viděls někdy něco takovýho?“ zeptal se konečně dychtivě Vilda. Prvotní strach a překvapení...
Výslech Slessmana (z pohledu Hotche):   Když jsme šli směrem výslechová místnost, cítil j...
DENÍK Výpověď Viktora Wolframa o podivných událostech obklopujících případ zesnulé Natálie M...
Tajemství útesu Po oslavě u krále Morana na lodi mi bylo dlouho špatně. Ve snech jsem viděla Moran...
U Jane doma (z pohledu Jane):   Seděla jsem na gauči, v ruce jsem držela hrnek s kávou a zí...
předchozí část zde   IV. Droga Jiří čekal, až se jej na To kultista konečně zeptá. ...
Bojka, můj zachránce „Už nechci nikdy zůstat sama v téhle prokleté věži!“... ...Křičela j...
Může za to obr? Obr Ínemak trval na tom, abych byla přítomná, když bude trénovat své zajatce ...
předchozí část zde II. Stínohra Celý ten dlouhý den byl absolutně prázdný, nudný, plný jedn...
Když se schyluje k nejhoršímu, probouzím lidi z jejich snů. Jsou nás miliardy. Každý z nás má z...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
předchozí část zde   VII. Vylučovat Pokoj potemněl. Skřek a nářky utichli. Utichl i sm...
Hlasité předčítání

Souvislé předčítání vícestránkových titulů (experim.):
Připraveno
×

Obsah není k dispozici.

Číst od začátku?

×

Vyberte stránku