Zjišťuji, že se zase můžu pohybovat ten metr k bráně a začínám jí téměř poslepu zkoumat. Jen tři matná bílá světla jí trošičku osvětlují. Vypadá to, že se jedná o železnou bránu zasunutou v kamenné zdi chodby a stropu této chodby. Několik desítek vteřin se snažím na ní najít nějaký úchyt, který by pomohl mi jí otevřít. Úchyt tu však žádný není. Popadne mě zlost, jsem totiž trochu cholerický, a snažím se do brány vší silou kopat nohama, na kterých jsou kecky. Řvu přitom: „Pomoc, pomoc! Pusťte mě ven!“ Je to marné, nikdo mě neslyší. Kdybych měl tak glády, říkám si v amoku kopání. Kopu do brány tak silně, že mě začíná brutálně bolet palec na pravé noze. Možná jsem si ho zlomil, domnívám se. Zatínám zuby bolestí a chvilkami sténám. Poté s kyselým úsměvem zjišťuji a cítím, že mám baskytaru stále na zádech. Vůbec jsem si jí neuvědomoval, když má psychika byla pod těžkým tlakem neuvěřitelných okolností. Uvědomuji si to až teď, kdy mojí narušenou psychiku přemáhá tělesná bolest v palci. Každopádně bránu už nechávám na pokoji, otáčím se, sednu si na vlhkou zem a chvilku pozoruji ty matná nehýbající se bílá světla. Snažím se aspoň trochu uklidnit svou mysl a opravdu, nepatrně se mi to daří. Cítím, jak mě ovívá slabý, ale dosti chladný větřík ze západní strany, ze strany od světel. Přemýšlím, i přes svou bázlivost: Co jsou zač ty světla a proč mě boží prozřetelnost nebo snad sám ďábel vede k nim? Ano, dlouho jsem se nemodlil a to jsem vyrůstal v křesťanském prostředí. Prostě jsem na Boha během puberty téměř nemyslel, a když už byli v mé mysli takové okamžiky, byli to pochybnosti o jeho existenci. Možná jsem byl sveden na scestí svými ateistickými kamarády, možná jsem si mohl za své pochybnosti sám. Teď jsem ale pevně věřil, že mi Bůh pomůže, když tu není nikdo jiný. Proto jsem sepjal ruce a šepotem se modlil. Cítil jsem mírnou úlevu, ale stejně ve mně zůstal strach. Poté co jsem se pomodlil, jsem měl dokonce chvílemi pocit, když jsem si v hlavě přehrával, co se mi všechno stalo, zdalipak jsem vůbec na živu. Dospěl jsem k názoru, že žiju a s nadějí, že mi Bůh podá pomocnou ruku, vstávám, protahuji se, jdu k pravé stěně, abych si jí ohmatal – ano, je to opravdu kamenná zeď – a rychlým krokem, i když trochu pajdavým, vyrážím vstříc bílým světlům.
Jdu po pravé straně tunelu a chvílemi se dotýkám pravé stěny jako bych ledabyle hledal otvor, kudy se dostat z té proklaté chodby ven. Nepřikládám však těm kontaktům moc velký význam, smířil jsem se s tím, že musím k těm třem bílým světlům. Však mě tam směrovali ty tajemné, nadpřirozené, zvláštní síly. Ale na druhou stranu byl bych samozřejmě rád, kdyby se objevila nějaká aspoň nepatrná skulinka ve stěně, kterou bych proklouzl zpátky do všedního lesa pod rouškou večera. Kdybych však na tom trval, musel bych ohmatávat obě stěny, protože ty matná bílá světla nemají zas takovou svítivost, aby ozařovala zdi.
Zhruba po 20 metrech kulhavé, bolestné chůze a zmateného přemýšlení si říkám, že bych si mé bázlivé povaze mohl dodat více odvahy. V pubertě jsem býval rádoby punkáč nebo anarchista nebo tak nějak napůl a dost možná mixlej jinými subkulturami. Nicméně zapamatoval jsem si úseky některých punkových písní, které jsem tehdy poslouchal, většinou refrény. Tak si začínám pobrukovat refrén mého oblíbeného songu od české kapely N.V.Ú. Zvolna přecházím na jiný úsek jiné písně od této kapely, a pak zase zpět k prvnímu songu. Můj hlas se postupně zesiluje, až se z něj stává křik. Kapela N.V.Ú. má celkem drsné texty o bídě, kterou prožívají lidé na okraji společnosti nebo lidé, kterým karta osudu příliš nepřála. Jejich hudba je tvrdá, rychlá, řezavá a mě se při zpívání zrychluje chůze a zpomaluje tep. Je to z jedné stránky trochu paradoxní, ale mé zpívání a vzpomínání na to jak tato spíše negativními emocemi nabitá hudba asi zní, mě uklidňuje, dodává mi sílu a odvahu. Mám pocit, že se z tunelu dostanu a v budoucnu uvidím N.V.Ú. poprvé na živo. Musím se odtud dostat stůj co stůj. Pomalu přecházím ke hlasitému zpěvu dalšího refrénu, tentokrát od kapely Sociální Teror, což je kapela ze stejného kraje jako já, punková kapela z jižních Čech. Jsou to punkáči podobného ražení jako N.V.Ú.. Také jsem nikdy nebyl na jejich koncertě a přemýšlím, jestli se na ně při své lenosti a jinému žánrovému zaměření někdy dostanu.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★★☆
Tvůj příběh nabízí naprosto fascinující a divokou jízdu, která skvěle balancuje na hraně psychedelického tripu a surreálného sci-fi. Nápad s kubistickým mimozemšťanem Futukubsurem a záchrannou vílou s pilkou je neuvěřitelně originální a čtenáře rozhodně překvapí. Trochu předvídatelné je snad jen závěrečné probuzení na louce, ale celkový koncept cesty na koncert, která se zvrtne v boj o přežití v jiné dimenzi, má obrovský potenciál.
Atmosféra – ★★★★☆
Podařilo se ti skvěle zachytit sychravou, nevlídnou náladu podzimního večera, která plynule přechází do tísnivé a bizarní noční můry. Emoce hlavního hrdiny, od počáteční lenosti přes čirou paniku až po odevzdání, působí velmi uvěřitelně a pomáhají čtenáři sžít se s dějem. Občas sice napětí trochu sráží hrdinovy až příliš racionální úvahy uprostřed chaosu, ale celkově text dokáže spolehlivě vtáhnout do své podivné reality.
Provedení – ★★★☆☆
Text je velmi čtivý a má svižné tempo, díky kterému čtenář snadno hltá další a další odstavce. Stylisticky by ale příběh snesl péči – dej si pozor na opakování slov, občasnou krkolomnost vět a pravopisné chyby (např. ‘hold’ místo ‘holt’, shoda podmětu s přísudkem ‘byli okamžiky’). Dialogy v samotném závěru působí trochu strojeně oproti velmi přirozenému vnitřnímu monologu, ale celkově je tvůj vypravěčský hlas sympatický a autentický.
Celkové hodnocení:
Máš před sebou velmi slibný a nesmírně fantazijní text, který ukazuje, že ti rozhodně nechybí představivost ani schopnost zaujmout čtenáře. Pokud zapracuješ na stylistické uhlazenosti a vychytáš drobné gramatické mušky, stane se z této povídky skvělý literární zážitek. Rozhodně v psaní pokračuj, tvůj osobitý styl a smysl pro absurdno jsou tvými největšími zbraněmi!