Zlata Ale jakej je důvod, že nás sem svolal, nevíš?
Anežka Nevím. Počkej, dnes mu to končí.
Zlata Co mu končí?
Anežka Pobyt v čekárně, dnes už může do nebe.
Řehoř Ještě něco víš?
Anežka Už asi nic. Moc si toho nepamatuju.
Zlata Milane, zhasni. Sedněte si, zkusíme to ještě jednou. Všichni si sedají a Milan zhasne. Opět si spojí ruce. Duchu jsi tady? Alchymista vstoupí na okraj scény.
Alchymista Jsem tu a jsem rád, že jste se seznámili s mou minulostí. Dnes mohu skutečně jít po staletích do nebe. Byla mi dána z vůle nejvyššího, před odchodem na věčnost odměnit tři osoby. Rozhodl jsem se takto. První je Zlata. Sledoval jsem tě, když jsi našla to ubohé stvoření, o kterém by si nikdo ani nepomyslel, že je to věrný hodný pes. Byl to špinavý zablešený tvor, ale udělala jsi z něj svého věrného přítele. Za starost a lásku, kterou mu věnuješ, jsi první. Druhým je Řehoř. Zachránil srnku z prudké řeky, přestože neumí plavat a riskoval tím svůj život. Jako třetí odměním Anežku, která objevila dravce na louce pod elektrickým vedením a nechala ho na vlastní náklady operovat na zvířecí klinice. Všem třem, ale i jejich sourozencům umožním krátké setkání s někým, koho ještě chtějí vidět. Teď už musím, musím, musím. Vycouvá ze scény.
Zlata Počkej duchu! Chvíli ticha. Milan rozsvítí.
Milan Chápete to?
Řehoř Tak tohle bych nečekal.
Anežka Chtěla bych ještě vidět maminku.
Milan Já taky. Ani jsem se s ní nestačil rozloučit.
Zlata Terko! Koho chceš vidět? Tereza nemůže dojetím mluvit a obejme sestru.
Vlasta Nemůžu. Já opravdu nemůžu.
Milan Co nemůžeš?
Řehoř Brácha nemluvil s mamkou deset let.
Anežka Tak ať si přeje někoho jiného.
Řehoř Můžu jim to říct?
Vlasta Dlouho přemýšlí. Ale jo. Není to žádné tajemství.
Řehoř Vlastu viděla naposledy mamka jako holku.
Tereza Jak holku?
Řehoř No já měl sestru, která se jmenovala Vlasta a teď mám bráchu Vlastu.
Zlata Aha, a ty se bojíš, že tě máma nebude chtít vidět?
Vlasta Vždycky říkala, že jsem její holčička. Co když se mi vůbec neobjeví?
Milan Tak si přej někoho jiného.
Vlasta Ale já ji chci vidět. Jenže mám zároveň strach, že mě nebude chtít vidět ona.
Milan Mámě to může být jedno, je mrtvá.
Anežka Jak můžeš takhle mluvit? Každej člověk na týhle zemi chce vidět ještě někdy svou maminku.
Nápad – ★★★★☆
Nápad propojit absurdní duchařskou komedii s hluboce lidským tématem ztráty a truchlení je velmi originální a nosný. Přechod z bláznivého prvního dějství do dojemného druhého aktu ukazuje tvou odvahu experimentovat se žánry a překvapit diváka. Zápletka se společným snem a následnou seancí funguje skvěle jako most k silné pointě.
Atmosféra – ★★★★☆
V první polovině se ti daří budovat odlehčenou, až groteskní náladu plnou situačního humoru, která diváka spolehlivě pobaví. Druhá polovina naopak velmi citlivě vtáhne do melancholické atmosféry a závěrečné setkání s maminkami nese silný emoční náboj. Tento ostrý kontrast nálad je divadelně velmi vděčný, i když na jevišti bude vyžadovat opatrnou režii, aby nepůsobil příliš křečovitě.
Provedení – ★★★☆☆
Dialogy mají svižné tempo a dobře posouvají děj, nicméně používání moderního slangu u některých postav působí místy trochu strojeně a nepřirozeně. Z hlediska formátu scénáře by textu velmi prospělo grafické oddělení scénických poznámek od samotných promluv (např. kurzívou či do závorek), což by výrazně usnadnilo čtení i orientaci herců. Pravopisné a stylistické drobnosti se v textu sice najdou, ale plynulosti vyprávění to nijak zásadně nebrání.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi sympatický a ambiciózní divadelní text, který v sobě skrývá obrovský potenciál díky nečekanému propojení komedie a dramatu. Přestože by scénář snesl ještě drobnou textovou a formální péči, tvá schopnost vyvolat smích i dojetí je obdivuhodná. Určitě v psaní pokračuj, máš skvělý cit pro pointu a vedení příběhu k silnému katarznímu závěru!