„Do prdele! To snad není možné!“ zaječel jsem v prázdném skladu, ve kterém zavládla ozvěna mého hlasu. Nevšiml jsem si, že by z něj snad něco mizelo, když jsem tam chodil. Anebo jo? Přišlo mi divné, že ty jejich zrcadla vždycky nalézám tak jednoduše. A možná tam jen nastavili některá tak, aby mi to přišlo plné.
„Do prdele! Do prdele!“ vyběhl jsem ven odemčenými dveřmi, zamknul je a opřel se o ně.
Jasně, mohl jsem zavolat policajty, ale řekl jsem si, že budu dělat kreténa. Šéf neměl žádné kamery. Nepřijde na to, že za to můžu já. Uklidnil jsem se a dal se k rychlejšímu úniku, jako bych to tam snad vykradl já.
Po cestě domů jsem kouřil cigáro a přemýšlel nad těmi podivnostmi, co jsem zažil.
„Tady bude cirkus?“ řekl jsem si nahlas, když jsem minul plakáty, kterými bylo poseté celé město.
Hlasité předčítání
