Mraky se rozestoupily. Už přestalo pršet. Vylezl zpod přístřešku, zadíval se na nebe a napřáhl před sebe dlaň, aby si to potvrdil. Za okamžik vysvitlo i slunce. Přimhouřil svůj temný zrak a zastínil si jej rukou. Po pláži procházela žena. Ještě měla mokré šaty z deště. Na hlavě nesla košík s promočeným prádlem. Vrátil se do své chatrče, oblékl si barevný nátělník na svou černou kůži a rozběhl se za ní.
Slunce začalo hřát a zpod jeho krátkých dredů už stihly vytéct první kapičky potu. Chvíli jen tak šel nesměle za ní.
„Nechceš pomoct?“ zazněla jeho slova.
Žena se otočila i s celým košíkem přidržujíc si ho na hlavě. Na obličeji měla ztrápený výraz, ale neřekla nic. Jen košík opatrně sundala a počkala, až jí pomůže.
„Je to dost těžké,“ říkal s oddechem, když napínal svaly.
„Prádlo. Zmoklé. Už zase.“
„Za to může ostrov. To počasí je tady nepředvídatelné.“
Oba postupovali dál směrem k městečku.
„Neříkej. Žiju tady celý život. Nemám to tu ráda. Jednak prší a jednak se mladíci jako ty střílejí kvůli kravinám.“
„Bomboclad, takový já nejsem,“ odvětil.
„Všichni jste stejní. Ještě mě o tom nikdo nepřesvědčil. Už jsem viděla dost hrůz.“
Pomohl ženě až k městu. Když jí košík se zmoklým prádlem zase předal, ani nepoděkovala. Hodila si ho obratně na hlavu a pokračovala dál. Ještě chvíli pozoroval její vlnící se boky, dokud nezmizela v davu mezi trhy.
Vypadalo to, že pršet už nezačne. Rozešel se do autoservisu za svým přítelem. Vyrostl u něj a taky tam pracoval. Vyznat se v opravách aut mu docela šlo. Dělal tu práci s chutí a rád už od svého mládí. Ostatně do té doby, než začal dělat taxikáře turistům, což víc vynášelo.
Z ulic města se ozývala hudba. Zpěv Maxe Romea střídal zpěv Barringtona Levyho. Měl takovou hudbu rád. Usmíval se na lidi od ucha k uchu a oni mu to opětovali. Většina z nich měla hluboko do kapsy. Všude byl písek a prach, který bojoval s pestře pomalovanými obchody.
Když dorazil k servisu, roleta byla zatažená. Zabouchal na plech a porozhlédl se po okolí. Jen samé vraky a rozebraná auta. Kde může být? V tuhle dobu obvykle pracuje, přemýšlel. Zabouchal ještě jednou. Tentokrát razantněji. Roleta se nakonec vytáhla a zpod ní se objevil obličej starého černocha. Chybělo mu několik zubů a jeho šediny nutně potřebovaly zastřihnout. Tvář měl samou vrásku, ale působil příjemně. Až konejšivě.
„Že jsi hluchý, to je pro mě novinka,“ zasmál se mladík.
„Nejsi ty nějaký drzý? Od té doby, co máš peníze, si nějak vyskakuješ!“ usmál se stařec.
„Ahoj Steve!“ rozzářil se mladík.
„Ahoj Richie. Wah Gwaan! Kde jsi byl?!“ řekl stařík a objal ho.
Oba muži vešli do garáže. Stál tam starý Rolls Royce s otevřenou kapotou. Steve se vrátil k práci na motoru a Richie obdivně obcházel auto.
„To je ale pěkná kára. Bomboclad!“
„Nemluv sprostě. Je to starý Rolls Johna Holta.“
„Toho Johna Holta?!“ udivil se Richie a odstoupil.
Steve se napřímil zpod kapoty, zapálil si cigaretu a zavřel ji.
„Toho Johna Holta. Přesně toho. Nasedni a zkus to nakopnout,“ řekl a utřel si ruce do hadříku.
Hlasité předčítání
Opět moc hezké.