1. Velkolepá paní Karmína v Temnovišti
Obr mě přivedl do Temnoviště, když už byla ohnivá oslava v plném proudu.
Oslava probíhala jako vždy venku na obřím prostranství za hradem, kde hořely všude ohně a kolem nich postávaly příšery, nebo tancovaly. Pod pódiem stáli diváci u dlouhých stolů, ale k sezení byl jen jeden hlavní stůl na vyvýšeném místě – u něj seděli obr a jeho nejbližší hosté, ale vrčel na mě, sotva se se mnou usadil ke stolu, až mi to přišlo i k smíchu, vypadal už i docela opitě v divné náladě, jako všichni kolem u stolu. Napřed mi nutil pohár a u toho vrčel:
„Žádný Ohyn, ani Silver! Ani žádný Moran, Čaroměn a já nevím, koho pořád musíš obdivovat!“
Byl nekompromisní, tak jsem slíbila, že budu u něho sedět celou oslavu. Pak vrčel, že bych se měla jít převléct do černých šatů, protože pozval vzácnou paní Karmínu, která má zpívat, a já prý vypadám neupraveně! Měla jsem na sobě bleděmodré šaty od Morana a do černých šatů od obra se mi převlékat nechtělo, i když se podle obra tyhle bleděmodré šaty na ohnivou oslavu ale vůbec nehodí!
Na obrovo blízké osazenstvo u hlavního nejdelšího stolu jsem žasla! Nejblíž obra seděl král Moran, vedle Morana Norman a jeho dcera, vedle ní Moranova dcera Lucinda se svým manželem a nějaké víly! Z druhé strany král Silver se svými dvěma krásnými princeznami a nad nimi stáli dva plecháči, u obra stál Ohyn a pak tu bylo plno podivných hostů, prý se zámoří, kteří patří k družině paní Karmíny, pak se na pódiu, kde předtím bojovníci předváděli bojové tance začalo ohnivé přestavení, které uvítalo slavnou a očekávanou paní Karmínu.
Všichni vstali a potleskem ji přivítali. Po ohňostroji se rozezněla hudba a Karmína začala zpívat hlubokým, svůdným hlasem, který všechny okouzlil. Po každé písni všichni tleskali a volali o další.
Obr vstal z trůnu a šel paní Karmínu pozvat ke stolu. Když ji přivedl, byla skoro stejně vysoká jako on sám!
Karmína byla obří žena v červenočerných třpytivých šatech s velkým výstřihem. Měla dlouhé černé kudrnaté vlasy, korunku, výrazný make-up, dlouhé nehty nalakované temně červeně, a tetování draka. Připila si s obrem i s ostatními u stolu.
Zírala jsem na ni jako uhranutá. Obr si toho všiml, strčil do mě a zavrčel, ať na ni tolik nekoukám. Moran se tomu zasmál a pozvedl svůj pohár napřed ke mě a pak ke Karmíně. Karmína si mého pohledu všimla a zasmála se také, stejně jako Norman, který se na mě nepřestal dívat od té doby, co mě obr přivedl ke stolu. Ale Karmína si s ním taky připila a Norman mě na chvíli přestal vraždit pohledem a obdivně vzhlížel ke Karmíně, té se ale nejvíc líbil král Moran. Pak si obr všiml, že zas zírám na Ohyna, tak mě strčil a poslal Ohyna pro další pití.
Obr se na mě zamračil:
„Nebudeš se po něm zas koukat, “zavrčel a ukázal na můj pohár:„Ani sis nepřipila s Karmínou, pohár máš pořád plný….!“
Pak se vrátil Ohyn a doléval poháry, i když mi obr pořád něco vyčítal, nešlo mi se nedívat na Ohyna, když je tak krásný!”
„Tohle mi děláš schválně? Nezkoušej mou trpělivost, nebo tě zavřu do klece. A hotovo!“
Norman to slyšel, přišel k obrovi a něco mu pošeptal. Obr se ušklíbl, plácl ho do ramene a zakroutil hlavou:
„Uvidíme… ještě si to rozmyslím.“
Ale nevím, co tím myslel?
2. Norman vyhrává souboje
Obr pak poslal Normana na pódium, aby předvedl se Zoltym první souboj, Norman se uklonil a zeptal se:
„Co dostanu když vyhraju?“
Obr na něho zahučel:
„A co by sis představoval, že dostaneš?“
Norman se zašklebil, řekl:
„Posledně jsem vyhrál svobodu a dnes chci za své vítězství spravedlnost!“
Obr na něho odfrkl:
“Nesmlouvej, nebo ti dám takovou spravedlnost, až ti bude špatně!“
Když Norman zaútočil na Zoltyho s holí, Zolty se nedal a Normana pořádně zapotil, než mu vyrazil hůl! Zolty utekl před Normanem s pódia a Norman na něho zuřivě zařval, aby se vrátil, obr ale řekl, že je konec prvního souboje a Norman zařval, že takhle to končit nemá, ale obr na něho zavolal, aby se vrátil ke stolu.
Norman se ale chtěl dál předvádět, točil svou bojovou holí a vyzval, kdo si na něho troufá?
Tak obr poslal postupně všechny svoje připravené bojovníky, které Norman všechny porazil bez odpočinku!
Ještě tu chyběl Bojka, ten na oslavu ale nepřišel a Norman pak ukázal na Ohyna, aby ho obr poslal do souboje, ale obr řekl, že by to už stačilo a Ohyn si očividně oddechl a já taky, asi by to totiž s Ohynem špatně dopadlo, tak obr prohlásil Normana za vítěze.
Norman byl celý rudý a když vypil pohár usadil se zpátky ke stolu, Moran s Karmínou odešli někam pryč, tak si Norman sedl na místo krále Morana blíž k obrovi. Mě to vadilo, ale obr si s Normanem hned připil a povídali si, neposlouchala jsem o čem, protože Ohyn stál tak blízko mě a já se ho chytla za ruku a podívali jsme se na sebe.
Najednou Norman zabručel na obra:
„Měla by ti spíš sedět pod stolem u tvých nohou, než po tvém boku! Tam už by neviděla na nikoho a nemusel by ses s ní tolik rozčilovat, že pořád po někom kouká!”
Obr na mě zavrčel:„Slyšíš, co říká Norman?”
Tak jsem se naštvala a řekla na to:
“To bych tu rovnou nemusela vůbec být! Nejsem přeci žádný pes, abych seděla pod stolem!”
Norman na mě ukázal a protivně zahučel:
„Pán jí moc povoluje, vystavuje jí tu u sebe a přitom není pána vůbec hodna!”
Obr na Normana pokývl a zeptal se ho:„A koho bys tu u mě místo ní rád viděl?”
Norman zamyšleně odpověděl:
“Někoho významného, třeba jako je vznešená paní Karmína, ta by si zasloužila ti sedět po tvém boku a ne tahle co nemá žádnou úroveň!”
Ukázal na mě Norman a znovu cosi začal připomínat:
„…Pán zapomíná na naši sázku!“
Obr mě k sobě víc zmáčkl a na Normana zavrčel:„Nech toho už, napij se…máme oslavu a sázku jsi přeci prohrál!“
Norman pozvedl pohár a připil si s obrem, pak pobaveně se zlým úšklebkem zabručel:
„Neprohrál, neměl jsem zatím žádnou možnost ti dokázat, jak ti s ní udělám poslušnou loutku, která se ti bude klanět a ležet u tvých nohou a prosit tě za odpuštění a o milost se sklopeným zrakem tak, jak to od všech vyžaduješ!“
To obra rozesmálo a podíval se na mě:
„Slyšíš, jak si Norman troufá? Co mu na to řekneš?“
Zakroutila jsem na oba hlavou:„Tohle nikdy nedokáže a je to zbytečný se o něčem takovým vůbec s Normanem bavit!“
Norman na to:„Že né? Aby ses nedivila!Když to pán dovolí, tak mu to dokážu a s radostí!“
Obr se na to zašklebil, pozvedl pohár a řekl:
“Dovoluji ti do dalšího úplňku abys mi dokázal, jak si s ní zvládneš poradit, jak ji vymažeš s hlavy ty její věčný útěky, Silvera a Ohyna… chci vidět, jak mi padne k nohám a odprosí za vše, co mi kdy vyvedla! Když to s ní nezvládneš, smí tě tu přede všemi zabít! Nebo udělat s tebou, co bude ona chtít!“
Zhrozila jsem se na obrovu podivnou řeč a nesouhlasně řekla:
„Tohle nikdy nechci! Ínemaku prosím, nesnáším Normana a nechci s ním nikdy trávit žádný svůj čas!“
Obr se zasmál, zavrčel na mě:„Ale budeš, už jsem se rozhodl!Norma se od teď stane tvým hlídačem a naučí tě, jak se chovat ke králi!“
Tohle mi moc vadilo a taky to, že Moran odešel s Karmínou někam pryč a všichni u stolu už byli docela opití, i obr byl a jeho zlý pohled nevěstil nic dobrého. Ohyn tančil u ohně, když obr uviděl, že se na Ohyna zase dívám, tak strašlivě zařval:
„Normane, odveď ji do svého hradu a hned!“
Norman se obrovi poklonil a zabručel:„Jak si pán přeje!“
3. Nechci s Normanem!
Cítila jsem, jak mě polévá ledový pot. Norman se ke mně přiblížil s vítězoslavným úšklebkem, v očích měl něco děsivého – ne šílenství, ale klidné přesvědčení, že má vyhráno.
„Tak pojď, loutko, “ zašeptal mi do ucha. „Pán mi tě svěřil. Bude to… poučné.“
Chtěla jsem se vzepřít, ale než jsem stihla cokoliv říct, ucítila jsem, jak mě pevně chytil za paži. Netáhl mě silou, ale pevně, jistě. Nikdo u stolu mu nevěnoval pozornost – všichni byli ponoření do pití, smíchu a tance kolem ohňů.
Jen Ohyn se na chvíli zastavil. Jeho tělo zářilo zlatým světlem a oči se střetly s mými. Viděla jsem v nich obavu. Udělal krok ke mně – ale obr ho zastavil jediným pohledem. Temný, opilý, rozpálený vztekem a žárlivostí.
„Stůj, Ohyne, “ zavrčel. „Tohle není tvoje starost.“
Ještě jsem se jednou otočila a viděla, jak se obr dívá přímo na mě. Neřekl nic. Jen se napil, pomalu, beze slova. V té chvíli jsem si nebyla jistá, kdo je nebezpečnější.
A tak jsem se nechala odvádět Normanem, který mě vedl mezi příšerami, pryč od ohňů, dál od zábavy. Stejně mu uteču, přemýšlela jsem, jak se dostat s Normanova sevření, ale za bránou Temnoviště se Norman zastavil, otočil mě k sobě a přísně mi pohrozil:
“Varuju tě, jestli mi utečeš, tak až tě dostanu zpátky, nezavřu tě jen tak do vězení, jako tvůj pán, ale přede všemi tě tak znemožním, že budeš litovat, že jsi mi kdy přišla do cesty, má pomsta tě nemine!”
Norman mě vysadil na vůz, pak si ke mě vyskočil, poručil kočímu, aby jel do jeho hradu a mě pevně sevřel do náruče, zabručel:
„Takže ty se před pánem nikdy nepokloníš, neomluvíš se a ani neodprosíš? Co?”
Snažila jsem se dostat s Normanova sevření a naštvaně odsekla:
„Ne, nikdy a hned mě pusť!”
Norman se hrozivě zasmál:„Když poprosíš, tak tě možná pustím!”
Tohle mě nebavilo, rozhodla jsem se raději omdlít a dělat mrtvolu, než abych se musela Normana doprošovat, aby mě pustil! Ale pak mě napadlo něco lepšího, řekla jsem:
„Potřebovala bych si odskočit, však víš, něco se mi chce!”
Norman se na to pobaveně zasmál:„Tak to vydržíš do hradu, jsme tam hned!”
Naléhavě jsem vyhrkla:„Ne nevydržím, když mě tak moc tiskneš!”
Norman zabručel:„Nemůžeme nikde cestou zastavit, za úplňku je to v lese moc nebezpečné, les je plný divokých netvorů, nechtěla bys být jednou z nich, nebo snad jsi?”
Pokývla jsem:„Jo však vidíš že se začínám měnit, asi tě kousnu!”
Norman na to se smíchem zabručel:„Tohle není žádná legrace!”
Na štěstí už jsme dojeli k Normanovu hradu a Norman poručil kočímu:
„Odnes ji ihned za závěs!”
Pak se otočil na stráže u brány:„Jděte za ním, spoutejte ji a zavřete do hradního vězení!”
4. Nepovedený útěk
Viděla jsem svou šanci na útěk, když mě kočí za závěsem pustil, vystřelila jsem od něho tak rychle, že to nečekal! Ani stráže mě nestačili zachytit, jen hned spustili poplach, začali troubit na rohy, který měli na krku a Norman jim nařídil, aby na mě poslali psy! Utíkala jsem do noci, ale noc nebyla bezpečná. Jak jsem utíkala temným lesem, zpoza stromů vystrkovaly špičaté drápy a ohnivé oči příšer a taky jsem zaslechla Normanovy psy. Zděšená jsem vyšplhala na nejbližší vysoký strom. V koruně, kde větve skřípaly pod mým tělem, jsem volala o pomoc, ale nikdo nepřicházel. Příšery pod stromem se hromadily a psi na ně štěkali, pak je ale zahnal Norman.
Najednou jsem uslyšela hrubý hlas, který se ozval zpod stromu:„Tak daleko jsi se nedostala, co?Hele, nedokážeš ani slézt? To je k smíchu!“
Norman stál pod stromem, jeho úšklebek byl mrazivý.
„Tak co teď? Jak tě mám dostat dolů, hm?“
Srdce mi bušilo, větve se pod váhou mého těla kroutily a lámaly. Psi dole pod stromem štěkali a Norman se smál, pobaveně houkl:
„Ty jsi mě pobavila tím tvým nepovedeným útěkem, to je pravda, no nic, mí otroci si s tebou poradí, už brzy tě zavřou tam, kam patříš!”
Tak jsem zavolala na Normana:„Ale já tam nepatřím, nechci do vězení!”
Mezi tím přišli Normanovi posluhovači, donesli žebřík a opřeli ho o strom, ale strom byl mnohem vyšší než ten žebřík, seděla jsem až v koruně a nemínila se jen tak dát chytit, bránila jsem se a křičela na ty, kteří ke mě šplhali, aby se mě ani nedotkli! Norman to sledoval a poručil, aby mě svázali na pevno, řekl:
„Takže ty ses rozhodla být raději na stromě, než v bezpečí mého hradu?”
Při couvání přede všemi, kdo se mě pokoušel chytit do smyčky lana se pode mnou zlomila větev a já se řítila dolů, přímo do Normanovi náruče…
Hlasité předčítání
