„Náš starej si bere všechno moc k srdci,“ vykládal Zvěřina na cestě z mistrovy kanceláře. „Nasadili ho sem ve druhým roce stavby. Do tý doby tu byla úplně jiná parta. Na zemních pracích vyčerpali rozpočet na rok dopředu a zdrhli dřív, než z toho mohl někdo udělat závěry. Kotek zdědil akorát dodělávky a omezené mzdové příděly. Všichni znají jeho poctivost a nevymáchanej zobák, proto vždycky vylíže stavby, kde to začíná smrdět. Navíc mu utekla žena i s dospělou dcerou a teď se ho snaží připravit o barák, co jim postavil. Její novej šamstr je právník a ukazuje svaly. K tomu ke všemu ta jeho dcera údajně studuje už třetí školu v řadě a permanentně ho tahá po soudech o zvýšení výživného. Jednou ho to docela zničí, je fakt férovej chlap. Děsně ho lituju.“
Zastavili se před ohradou u zákruty veřejné vozovky lemující z jedné strany celou délku staveniště. Zvěřina zvedl ruku do výše: „Támhle v tom spodním rozestavěným baráku, hned dole ve sklepě, jsou šatny. Převlékni se. Visačku na skříňku dostaneš proplacenou, musíš si jí ale koupit sám. Zatím se měj. Až budeš hotov, stav se u starýho o práci.“
Emil zamířil k převlékárnám rozhodnut ve všem všudy uposlechnout rady mistra. Nedělej nic, o co nejsi výslovně požádán. Musí to být přece ohromně pohodlné, přesvědčoval se v duchu. Ve sklepení improvizované šatny, jídelny a odpočívárny o tom začínal pochybovat. O chvíli později už držel v ruce majzlík a kladivo a sekal do hrubého zdiva baráku rýhy pro elektrický rozvod. Jeho myšlenky se zadrhly někde na polovině cesty mezi prázdnotou a přizpůsobeným vědomím. A den nebral konce. Nemohl pochopit, co ho stále tak skličuje. Nemohlo jít o samotnou práci, ale o nějaký pocit oběti podvedené osudem, nejistým postavením, bezmocným čekáním na přístav, který neexistuje. Zvyknu si, zvyknu si, bušil do panenských cihel, až třísky létaly.
Tramvaj se prodrala spletí dlážděných ulic staré zástavby a jako elektrická hračka se rozletěla středem široké magistrály, která protínala rozlehlou planinu osázenou monumentálními kvádry zašlých panelových staveb. Emil žmoulal v ruce náčrtek spojených křížů, které měly znázorňovat ulice vedoucí k budovám vedení stavební firmy, a ospale mžoural z okna tramvaje do oslňující šedi všudypřítomného betonu.
Zorientoval se nad očekávání snadno. Personální pracovnice, vysoká a korpulentní blondýna, hleděla na Emila s odměřenou šerostí svých očních stínů. Občanský průkaz, zaměstnanecký průkaz, a jaký že průkaz? Ach ano, potvrzení od lékaře, jsem schopen… Představitelka péče o pracující pracovala hbitě a jednala energicky. Za malou chvíli držel Emil v ruce klíče, tištěný plánek sídliště s proloženými obdélníky, které označovaly paneláky zařízené jako ubytovny, a ubytovací průkaz. U východu z budovy ředitelství závodu se zastavil, aby nabral směr podle modrého puntíku zakresleného do plánku. Tam někde mu mělo být přiděleno přístřeší, za které nemusel nic zaplatit, snad jen vlastní ochotou přijímat osud bez otázek a hledání souvislostí.
Slunce bylo ještě docela vysoko, když dorazil na místo s nejistým pocitem, že na něj personalistka ušila nějakou boudu. Zjevně nesla nelibě, že nevěnoval jediný pohled jejím ženským proporcím. Přede dveřmi určeného bytu v určeném patře určeného bloku se zarazil. Škvírami špatně doléhající zárubně k němu doléhala směsice hlasů. Nejistě vsunul klíč do zámku a vstoupil do malé předsíně osvětlené čtveřicí prosklených dveří. Zesílené hlasy za sklem se nedaly jeho příchodem vyrušit. Zjevně každý pokoj v bytě měl svého obyvatele. Po krátkém zaváhání si všiml očíslování jednotlivých pokojů. Rychle sáhl pro ubytovací průkaz. Jeho pokoj byl první zleva. Uvědomil si, že dostal pouze jeden klíč, který použil k otevření celého bytu. S rostoucí úzkostí vzal za kliku.
Hlasité předčítání