Měchovci jsou střevní paraziti patřící mezi hlístice. V tropických oblastech infikují stovky milionů lidí. Vyvinuli se tak, aby přežívali v lidském střevě po celá léta a vylučovali molekuly, které jim umožňují koexistenci s hostitelem. Nyní vědci využili tento mechanismus ve prospěch člověka a geneticky upravili měchovce tak, aby ve střevě vyráběli a dodávali léčiva.
Přečíst původní zprávu →
Když si Alois Tluka, vrchní auditor pro mezikolonijní obchod, nechal do dvanácterníku nasadit kolonii geneticky modifikovaných měchovců, očekával pouze úlevu od chronické dyspepsie a občasných záchvatů existenciální úzkosti. Nebyl to člověk, který by se vyžíval v inovacích. Jeho životním krédem byla předvídatelnost, a jeho biologická schránka mu v tomto ohledu dělala pramalou radost. Tluka byl chodící encyklopedií psychosomatických neduhů.
„Je to naprosto triviální zákrok, pane Tluko,“ ujišťoval ho tehdy doktor Varga, muž s úsměvem tak profesionálním, až působil jako z leštěného mramoru. „Kmen Necator americanus sapiens-beta. Vaši osobní, mikroskopičtí lékárníci. Usídlí se ve sliznici, napojí se na váš krevní oběh a budou monitorovat vaši biochemii v reálném čase. Stres? Vypustí anxiolytika. Počínající zánět? Syntetizují cílená antibiotika. Budete jako nový.“
A skutečně. První tři měsíce po spolknutí nenápadné želatinové kapsle byly pro Tluku obdobím bezprecedentní blaženosti. Jeho žaludeční vředy se stáhly do defenzivy, spánek byl hluboký a bezesný, a dokonce i hlášení o deficitech v dodávkách bauxitu z vnějších planet, které ho dříve přivádělo na pokraj apoplexie, nyní zpracovával s klidem stoického filozofa. Cítil se jako dokonale seřízený stroj.
Problém nastal, když se stroj začal seřizovat sám.
Začalo to nenápadně. Tluka měl odjakživa rád pikantní jídla, přestože mu způsobovala muka. Jednoho úterního večera si v kantýně poručil vindaloo. Když si nesl tác ke stolu, pocítil náhlý, naprosto cizí odpor. Nebyla to nechuť. Byla to jasně formulovaná myšlenka, která se mu vynořila v mozku s krystalickou čistotou: Tohle nebudeme konzumovat. Narušilo by to pH našeho habitatu.
Tluka se zastavil. Zamrkal. Rozhlédl se, jestli na něj někdo nepromluvil, ale kantýna byla poloprázdná. Zavrtěl hlavou, připsal to přepracování a nabral si plnou lžíci. V okamžiku, kdy se kořeněná omáčka dotkla jeho jazyka, zasáhla ho vlna tak intenzivní, chemicky indukované nevolnosti, že musel lžíci upustit. Zvedl se mu žaludek, ale ne chaoticky. Byla to vysoce organizovaná, dalo by se říci byrokratická nevolnost. Varování prvního stupně.
Nápad – ★★★★★
Nápad je naprosto brilantní a neotřelý. Skvěle jsi vzal reálný vědecký základ a přetavil ho do mrazivé, a přitom absurdně vtipné sci-fi povídky. Motiv parazitů, kteří si z hostitele udělají byrokraticky řízený stát, je originální a má obrovský potenciál, který jsi beze zbytku vytěžil.
Atmosféra – ★★★★★
Atmosféra textu je vynikající, plynule přechází od lehké satiry až po tísnivý psychologický body-horror. Skvěle se ti podařilo zachytit Tlukovu bezmoc a postupnou ztrátu svobodné vůle, což ve čtenáři vyvolává silné emoce a mrazení v zádech. Závěrečná scéna s biochemickým mučením a následnou falešnou euforií je nesmírně působivá a dokonale vtáhne do děje.
Provedení – ★★★★★
Tvůj styl psaní je velmi vyzrálý, text je neuvěřitelně čtivý a má výborné tempo. Slovní zásoba je bohatá a přesně sedí k byrokratickému a vědeckému tónu povídky, dialogy s ‘Výborem’ jsou břitké a inteligentní. Po gramatické i stylistické stránce je text velmi čistý, nenašel jsem žádné rušivé chyby, což jen umocňuje skvělý čtenářský zážitek.
Celkové hodnocení:
Jedná se o mimořádně zdařilou povídku, která by se neztratila ani v profesionálním sci-fi magazínu. Dokázal jsi skloubit humor, vědu a horor do jednoho kompaktního, fungujícího celku. Jen tak dál, máš obrovský talent a tvé psaní má jiskru, která čtenáře nutí hltat každé slovo.