A v takovémto prostředí je hned ve vstupní hale přivítá trojice osob více nežli jen jedinců obdařených natolik odstrašujícími individuálně bizarními fyziognomickými vzhlednostmi, že vzhled každé z nich ještě o několik stupňů hrůzy opravňuje jakékoli podezření.
Proto v takovýchto okolnostech podnětů prostředí uvnitř prostoru setrvale se každou chvílí naplňujícího alespoň předtuchami snad ani není divu, že s příchodem hodin pozdního večera ona jakási temně neviditelná síla prostřednictvím stále více nečekatelných nástrah započne návštěvníkům jednomu po druhém usilovat o život.
.
.
Podobných příhod přibývá natolik a stále častěji po sobě, až se postupně stávají v jejich okolnostech nebo důvodech nepřehlednými, ba dokonce i pro čtveřici jindy osvědčeně zkušených detektivů nevysvětlitelnými.
A to až do chvíle, v níž je kterýmsi z návštěvníků identifikována skutečná role makety domečku pro panenky, kterou kdesi ve sklepě objevila jedna z návštěvnických dvojic. Vzhledem až do detailů napodobující vnitřní dispozice celku samotné vily.
Model.
Domeček uvnitř dokonce se třemi malými figurkami postávajícími v zádveří a připomínajícími proporcemi postav onu odměřenou trojici sloužících s více nežli zákeřnou laskavostí vítajících návštěvniky na začátku večera v hale.
Třebaže více nežli krkolomně, takto mnou vylíčeny, snad jsou nyní již všechny příští vysvětlující okolnosti nasnadě…
.
.
Doposud tápajícím nálezcům totiž ihned dramaturgicky věrohodně svitne a celá skupina změní způsob pátrání.
Prostředí vily se pro ně rázem promění v analogický stav interiérů místností onoho domečku pro panenky, s patřičnými tajnými dveřmi, zatajenými vnitřními schodišti i podzemními chodbami.
Není tak divu, že se někteří z nich se znenadání na jejich výpravách ocitnou i v doposud jim navždy utajených předpolích každé z místností vily, které jakoby v dějích obluzujícího snu o prostorových útrobách kterési matrjošky mají i ony rozměry i vybavení vhodné pro život panenek.
.
.
Ale abych se vrátil k oné zmíněné možné inspiraci scénografiemi filmů Wese Andersona a jeho typickými snímacími postupy: jedním z opakovaných motivů postupujícího děje je pocit pátrajících postav, že je neustále odkudsi kdosi pozoruje.
Takže i tomu nejméně bystrému televiznímu divákovi snad postupně dojde, že pouhé podezření je dojmem čehosi skutečně se dějícího – co nastává například prostřednictvím průzorů v očnicích hlav zvířecích trofejí, které jsou od samého počátku vstupu do prostředí nepřívětivě působící vily ve velmi pečlivě sestavených kompozicích navěšeny na zdech, například centrálního pokoje.
















