Přesn(á)idavka
Dej to sem nebo ti to vyrvu z ruky ty polotovare! Nečum na mě a hrň to do mě! Hej hou ať se opět motám jak špina v záchodě a bude mi zase tak pohodlně jak to mám rád. Tak dělej! Dělej! Ať už to mam v sobě a můžu počítat buňky ve svém těle. Nervové dálnice napnuté k prasknutí už čekají na své proudové sdělení, že vše funguje jak má a já můžu upadnout do věčné blaženosti, kde kromě prostoru a mé maličkosti nesdílím s nikým jiným, kdo mi klade nepříjemné otázky. Začínám se dostávat do komfortní zony s pocitem uvolnění a trochu obavami spojené s nervozitou, jako pošťák bloudící mezi paneláky, který ztrácí víru ve své řitní svěrače po včerejším neočekávaném dýchánku a nemá místo, kde by odhodil svoji tíhu zásilky a použil dopisy jako hygienický prostředek.
3…2…1 start! A letí! Letí vysoko. Stejně dlouho letí, jakož to padá zpět na zem. Podomácky vyrobená raketa, která měla tendence ovládnout nebe a pokořit vesmír. Vždy jsem se jako malý kluk snažil namířit raketu na nejjasnější hvězdu a pokusit se ji sestřelit. Můj sen byl jednoho dne stát se kosmonautem. Byla to pro mě větší výzva, než vyhrát ve stíracích losech a tak připravit svoje palce o tu radost z mozolů ze stírání. Dokonce jsem měl z papírových krabic vystřižený skafandr, který jsem si vždycky oblékal, když jsem šel odpalovat další raketu.
Žil jsem na odlehlém statku spolu s otcem, který neměl pro mé ratolesti pochopení a kropil svoje játra pálenkou stejně razantně jako zahradník Pablo keře popínavých petůnií.
Náš zahradník Pablo, který se zůčastnil první světové války v dělostřelecké jednotce mě zasvětil do tajů střelného prachu a tak jsme mohli tajně po večerech ve stodole spřádat plány na realizaci další rakety.
Pablo byl šedesátiletý střelmistr, jehož vrásky v obličeji vypovídali, že válka nebyla žádna diskotéka a celkem špatný vtip zakomplexovaných moci pánů, kteří si poměřovali velikost svých penisu, jenž jim zakrněli na počátku puberty a neměli tak možnost se vyvinout v odpovídající muže se smyslem pro mír. Nýbrž naopak. Jejich ega se jim staly osudnýmy a nezvratnou nenasytností ve vlastní prospěchářství přišlo o život tolik báječných lidí, kteří nedostali šanci něco dokázat, páč jim byl ve válce upřen život.
3…2…1 start!
A je to tady!
Tentokrát doopravdy! Dětský sen se stal skutečností! Oblečen do skafandru s vlaječkou na hrudi jako posel všeho dobrého co na tomto světe zbylo. Odkaz techniky a lidské vynalézavosti mířící mezi hvězdy a ještě dááál. Moji spolucestovatele byli vybráni náhodně. Mluvící cizí nesrozumitelnou řečí, ale ne mě cizí. Společně se vydáváme za dobrodružstvím, které sjednotí naše vjemy s pocity sounáležitosti. Snad docílíme propojení myslí a singularity, se kterou jsme se nalodili a budeme si vzájemně oporou.
Polemizuji nad myšlenkou, že tahle mise je něčím ojedinělá. Mise, jenž má naplnit očekávaní, ale zároveň si uvědomuji, že má větší potenciál, který lze zažít až ve vesmírném prostoru. Cítím se být výjimečný a mam pocit boha, který hledal celý život smysl života a konečně našel odpověď: Jaký je smysl života? Tuhle otázku jsem si kladl v době dospívání. To že život má smysl.
Hlasité předčítání