Do střešního okna v podkroví začal svítit měsíc,blíží se úplněk,ta záře osvítila celý podkroví.Seděla jsem v podkroví na sedačce a čekala. Přijde Rogas? Nebo ten stín? Tentokrát se zdálo, že tu zůstanu sama. Byl to zvláštní pocit – úleva i prázdnota. Najednou mi hlavou probleskla myšlenka na Děsmana. Slíbil mi tu knihu! Možná bych se za ním mohla podívat…
Vstala jsem a natáhla se ke klice. V tu samou chvíli se dveře otevřely z druhé strany a já narazila přímo do Rogase.
„Ach!” Vydechla jsem překvapením.
On se na mě jen vážně podíval. Byl zamračený, nepůsobil jako obvykle. Když jsme se posadili zpátky na sedačku, ticho mezi námi bylo tíživé.
„Musíme si promluvit,” řekl nakonec tiše.
Přikývla jsem. Povzdechl si a pokračoval: „Budu muset na víkend odjet,tak sem za tebou nepřijdu,tak tu prosím na mě v klidu počkej a ať tě ani nenapadne chodit dolů za ostatními!Slib,že tu na mě budeš čekat a nebudeš nic vyvádět po domě!“
Díval se na mě přísně. Nechtěla jsem ho zklamat, ale nedalo mi to a zeptala se:
„Kam jedeš? Nemohla bych jít s tebou?”
„Ne,” odpověděl ostřeji, než jsem očekávala. „Jedeme s rodinou na chalupu. Navštívit Nika. Ty tam nesmíš.”
Oči se mi rozšířily a chtělo by se mi taky na chatu,tak jsem řekla:„Proč ne? Chtěla bych ho taky vidět,Rogí prosím vezmi mě sebou!”
Rogas se na mě zamračil. „Není na tom dobře. A tvoje přítomnost by mu mohla přitížit. Pochop to.”
Smutně jsem přikývla. Najednou mi bylo do pláče.
„Nechci tu být sama… Až se vrátíš, možná už tu nebudu. Tak se raději rozlučme teď, ano?”
V jeho očích se mihl stín smutku. „Promiň, ale bude to tak lepší. Odejdi. Vrať se, až tu zase budu.”
Zakroutila jsem hlavou. „Pokud odejdu, hned tak se nevrátím.Řekni, kolik času uplynulo, když jsem tě minule opustila?”
Přejel si rukou po tváři, schoval hlavu do dlaní a mlčel. Nakonec se na mě podíval. „Tentokrát se alespoň rozloučíme.”
Objal mě. Drželi jsme se dlouho, moc dlouho. Slzy mi tekly po tváři a on mě hladil po vlasech. Cítila jsem, že se ho nechci pustit. Proč? To asi ví jen ta s minula…
Prožili jsme toho tolik. Smutek z Alexovy smrti, všechno, co nás svedlo dohromady. A přesto jsem věděla, že spolu být nemůžeme. Musíme se rozejít, i když to bolí. Nechce se mi vracet k obrovi. I když vím, že tam patřím, raději bych zůstala tady. S Rogasem. Ale jak to změnit? Co bych měla udělat?
Zdřímla jsem v jeho náručí. Probudilo mě zaklepání a hlas jeho ženy Evy: „Rogí, jsi tam?”
Rogas mě pustil a rychle ukázal na palandu. Beze slova jsem se tam schovala. On se zhluboka nadechl a šel ke dveřím.
Odemkl a Eva vešla dovnitř. „Nemůžeš spát?” Zeptala se.
„Ne,” odpověděl stroze.
Rozhlédla se po místnosti.
„Mělo by se to tu trochu vylepšit. Mám návrhy na obnovu. Ukazovala jsem je Nikovi, ale odmítl to. Chápu, že je to pro tebe památka na rodiče, ale… tenhle starý styl už k ničemu není.”
Rogas stiskl rty a odpověděl pevným hlasem: „Nic se tu měnit nebude. Zůstane to, jak to je. A teď pojď spát.”
Hlasité předčítání
