A teď už pro nikoho neexistuji. Tahle chvilka je jen moje. Spočinu v pohodlném křesle, uši překryjí výkonná sluchátka a už z nich vlní jeden vybraný tón za druhým, aby se posléze prolnuly v souhře jedinečné harmonie. A já jimi zcela ovládnut, mizím z tohoto světa. Odevzdávám se jim zcela dobrovolně a s chutí. Vždyť jsem se toho okamžiku ani dočkat nemohl. Náročný den za mnou. Dnes večer je u dětí manželka. Dosud se za dveřmi ložnice svítí, to jim ještě zpívá na dobrou noc. Já ale nic z její ukolébavky neslyším. Jsem pryč. Jinde. Oči zavřené, nevnímám nic ze své pozemské tělesnosti. Jako bych opustil bezpečí svého domu a planety. Jako by pro mě v tu chvíli ani nebylo důležité. Snad jsem si dobrým bydlem až příliš jistý.
Když tu náhle soulad zvolna plynoucích akordů naruší podivný, nepatřičný zvuk. Takřka nezaslechnutelný. Avšak pozornost, jíž si muzika žádala, zbystřila mé smysly. Kratičké zaskřípání mě stáhlo z výšin zpět blíž k pevné zemi. Otevřu oči. Stále však omámen opojnou drogou, aby ani jediný tón neunikl, nic zvláštního nezaslechnu. Nenechám se tedy dále rušit, aby kouzlo hudby, jejíž moci jsem se rád poddal, nevyprchalo, a už jsem znovu na cestě. Zvukový polštář mě soucitně přijímá a já už zase nevím o světě. A pak je tady zas! Ten zvuk! Nesnesitelné skřípání a pak se sklo tříští pod nárazem hrubé síly. Vytřeštím oči, když s žuchnutím sletím z oblak zpět na křeslo v našem obývacím pokoji. Někdo se snaží dostat do domu. Ložnice! Poslední dozvuky plynou právě odtamtud. Rodina! Co jen jsem to za otce? Co jsem to manžela? Proč jsem nezareagoval hned poprvé? Jak jsem mohl tak dlouho ztrácet drahocenný čas pro vlastní sobeckou potěchu? A pro co jsem si jen dovolil zříct se své zodpovědnosti? Teď už může být vše ztraceno!
V mžiku strhávám sluchátka, prvním krokem zakopnu o jejich drát a už vrážím do ložnice. Nestačím zpozorovat, že manželka stále zpívá svou poklidnou ukolébavku a nemluvňata v postýlkách ještě žvatlají. Vpadnu do pokoje! Manželka trhne hlavou a spočine na mě vyděšeným pohledem. Děti na vteřinu zmlknou, pak propuknou v prudký pláč. Koutkem oka pohlédnu směrem k oknu. Je zcela v pořádku. Přistoupím ještě k němu a pohlédnu ven. Nikde nikdo. Manželka na mě zírá s nechápavým výrazem ve tváři. Pokorně se omlouvám a mizím za dveřmi.
Padám zpět do křesla, ale po hudbě už nesáhnu. Hlavou mi víří nejistota a zmatek. Již po tolikáté cítím ohrožení své rodiny ve chvíli, kdy jsem od ní nějakým způsobem vzdálen a připraven o možnost její ochrany. Kdy není v mých silách ji bránit. Mám se vzdát i těch ojedinělých chvilek, které si vyhrazuji sám pro sebe? Mám být stále na stráži? Snad ano. Bude to nezbytné. Vždyť to celé působilo tak opravdově. Musí to být skutečné. Jistě jsou stále tam venku. Za plotem. A čekají na mou nepozornost.
—
Hlasité předčítání